IV. ÚS 3530/16
IV.ÚS 3530/16 ze dne 25. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 25. července 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Kamila Svobody, právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. srpna 2016 č. j. 7 As 79/2016-32, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského soudu v Brně a Magistrátu města Brna, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 24. října 2016, se stěžovatel (dále též "žalobce") domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena jeho ústavně zaručená práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Stěžovatel byl rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 23. 10. 2014 č. j. ODSČ-42785/14-10 uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), kterého se měl dopustit tím, že dne 12. března 2014 ve 13:00 hod. v Brně na ulici Husova 3/5 nerespektoval svislou dopravní značku B1 "zákaz vjezdu všech vozidel". Proti tomuto příkazu podal žalobce prostřednictvím své zmocněnkyně Kláry Zemanové (dále též "zmocněnkyně") odpor, ten však žalovaný správní orgán neakceptoval z důvodu, že zmocněnkyně Klára Zemanová nebyla ke dni podání odporu zletilá.

Stěžovatel podal žalobu ke Krajskému soudu v Brně, jíž se domáhal ochrany před nečinností žalovaného Magistrátu města Brna. Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 7. března 2016 č. j. 31 A 86/2015-49 tak, že žalobu stěžovatele zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, jenž rozsudkem ze dne 17. srpna 2016 č. j. 7 As 79/2016-32 kasační stížnost zamítl. Proti tomuto rozhodnutí je namířena ústavní stížnost.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí argumenty týkající se porušení jeho práva na obhajobu, a to z důvodu, že správní předpis podle něj nestanoví požadavek, aby zástupcem účastníka správního řízení byla osoba svéprávná.

Stěžovatel nesouhlasí také se závěrem, podle nějž požadavek plné svéprávnosti obecného zmocněnce nutno dovodit analogicky z § 27 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle stěžovatele, pokud správní řád výslovně nestanoví takový požadavek, je ve správním řízení zmocnění nezletilého dovoleno. Nejvyšší správní soud si při výkladu správního řádu atrahoval působnost moci zákonodárné.

Podle stěžovatele dále Nejvyšší správní soud dostatečně neuvážil aplikaci § 29 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen "správní řád") ve vztahu k § 30 a § 31 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník"). Dle názoru stěžovatele nezletilé zbýval pouhý týden do nabytí zletilosti a byla tak plně způsobilá přijmout zmocnění, neboť dle § 31 občanského zákoníku je zřejmé, že osoba, jež má za týden dosáhnout plnoletosti, je na obdobné rozumové a volné vyspělosti jako osoba plnoletá, neboť nelze předpokládat, že by prošla během jednoho týdne nějakým zásadním vývojem a postup žalovaného a obecných soudů je tak jen podle stěžovatele projevem přepjatého formalismu. Občanský zákoník vychází z presumpce, že nezletilý svéprávnost, odpovídající rozumové a volní vyspělosti přiměřené jeho věku, má. Věc měla být posuzována individuálně ve vztahu k osobě jeho zmocněnkyně. Z podání této osoby nelze dovodit, že by hájila stěžovatele vadně, ani "není důkaz pro závěr, že by nemohla stěžovatele zastoupit". Měla být respektována i "dobrá víra" stěžovatele o existenci jeho zastoupení.

V neposlední řadě má stěžovatel za to, že soudy porušily jeho právo na legitimní očekávání, resp. zasáhly do zásady právní jistoty, když omezily jeho právo zvolit si obhájce ve správním řízení trestním dle jeho vůle.
IV.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a přiložené podklady zaslané stěžovatelem k ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, nález č. 127, s. 95).

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti převážně opakuje své námitky z předchozích řízení před správními orgány a správními soudy. Ústavní soud k námitkám konstatuje následující.

Námitku stěžovatele, že udělil plnou moc zmocněnkyni týden před dosažením zletilosti, a tedy by se na ni měl vztahovat § 31 občanského zákoníku, se oba obecné soudy zabývaly. Judikatura Nejvyššího správního soudu zastává k otázce zastupování účastníků správního řízení nezletilou osobou konstantní a jednoznačný závěr, že účastníky řízení mohou ve správním řízení (až na odůvodněné výjimky) zastupovat pouze plně svéprávné, a tedy zletilé osoby. Jen tak lze zajistit, aby došlo k řádnému hájení práv účastníků řízení a celkovému zefektivnění řízení. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani věk zmocněnce blízký zletilosti. Na těchto závěrech nemá Ústavní soud co měnit a nehodlá k nim nic dodávat.

Námitkou nevhodného použití analogie se obecné soudy a zejména Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádaly, přičemž Nejvyšší správní soud nesouhlasil se stěžovatelem, že by na zastupování obecným zmocněncem ve správním řízení nebylo možno analogicky aplikovat občanský soudní řád. Přihlédnutí k nejbližším procesním předpisům v otázce podmínek zastoupení na základě plné moci nepředstavuje nepřípustnou analogii v neprospěch obviněného z přestupku, jak naznačuje stěžovatel. Pokud ust. § 33 správního řádu vůbec neupravuje předpoklady, které musí splňovat obecný zástupce, je třeba tuto mezeru vyplnit analogickou aplikací blízkých procesních předpisů, aby byl zachován účel institutu zastoupení. Správní řád neobsahuje úpravu týkající se postavení obecného zmocněnce. Za této situace lze ve smyslu konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu tuto otázku posoudit analogicky podle předpisu, ve kterém je postavení obecného zmocněnce upraveno.

Na námitku nutnosti individuálního přihlížení k míře rozumové a volní vyspělosti té které osoby zmocněnce, též dostatečně reagovaly již správní soudy. Závěry správních soudů přitom Ústavní soud nepovažuje za protiústavní ani za vybočující z mezí moci soudní.

K námitce stěžovatele, že měl být vyzván k odstranění vad podaného odporu, se též dostatečně vyjádřil ve svém odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.