IV. ÚS 3522/16
IV.ÚS 3522/16 ze dne 19. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Kubíka, zastoupeného JUDr. Petrem Novotným, advokátem, sídlem Slezská 36, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016 č. j. 13 Co 206/2016-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy

Stěžovatel se návrhem ze dne 25. 4. 2014 domáhal zrušení vyživovací povinnosti vůči vedlejšímu účastníkovi - zletilému synovi stěžovatele (v řízení před obecnými soudy žalovanému), a to zpětně ke dni 1. 3. 2013. Vyživovací povinnost byla stěžovateli naposledy upravena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 10. 2013 č. j. 28 C 84/2013-36, a to ve výši 5 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 3. 2013, a potvrzena rozsudkem odvolacího soudu ze dne 24. 2. 2014 č. j. 22 Co 13/2014 - 59, který nabyl právní moci 14. 4. 2014.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 2. 2016 č. j. 24 C 299/2014-56 byl návrh stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti zamítnut a rozhodnuto o nákladech řízení.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo rozhodnutí soudu prvého stupně potvrzeno a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Soudy vyšly z toho, že nedošlo ke změnám poměrů účastníků řízení oproti výchozí úpravě výživného, které by ospravedlňovaly změnu vyživovací povinnosti stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi, konkrétně zrušení této vyživovací povinnosti

II. Argumentace stěžovatele

Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí je "v rozporu s dobrými mravy" a protiústavní, neboť odporuje nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014.

Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastník (syn stěžovatele) je schopen si obstarat vlastní příjmy, což blíže v ústavní stížnosti specifikuje, dále pak ukončil studium na vysoké škole, nezdržuje se doma a nechová se ke stěžovateli jako k otci.

Stěžovatel připomíná, že vedlejší účastník nesdělil v původním řízení o stanovení výše výživného, že ukončil vysokoškolské studium na ČVUT, čím si vymohl vydání nespravedlivého rozsudku s ohledem na závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14. Stěžovatel upozorňuje na to, že po ukončení studia na ČVUT byl vedlejší účastník přijat do pomaturitního studia na jazykové škole, což považuje stěžovatel za účelové "prodlužování si mládí" za účelem dosažení výživného a tedy rozporné se závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14. Až v následujícím akademickém roce se pak stal vedlejší účastník studentem České zemědělské univerzity.

Soud prvého stupně dle stěžovatele též rozhodl o jiném petitu, než který byl předmětem žaloby, což blíže stěžovatel nerozvádí.

Soudy dle stěžovatele dostatečně nezkoumaly možnost vedlejšího účastníka se živit sám. Vedlejší účastník má vlastní byt, ve kterém nechává bydlet své prarodiče zdarma, aniž by na to měli právní nárok, přičemž od nich nepožaduje nájemné. Stěžovatel dále tvrdí, že vedlejší účastník v řízení před soudem "zatajil", že si pořídil nové bydlení. Ke stěžovateli se poté, co opustil společnou domácnost, chová neuctivě a nevděčně, přerušil veškeré kontakty, podal na stěžovatele trestní oznámení za neplacení výživného.
III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že dnem 1. 1. 2014 v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též "NOZ"), došlo ve vztahu k posuzované věci ve změně v přípustnosti dovolání [srov. § 3028 NOZ, resp. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve vztahu k výkladu pojmu manželské majetkové právo]. Dovolání tak bylo přípustné proti napadenému rozhodnutí pouze v části, pokud šlo o řízení o zrušení výživného za dobu do 31. 12. 2013. Formálně se tak mohl Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti věcně zabývat návrhem stěžovatele pouze v rozsahu, ve kterém proti napadenému rozhodnutí nebylo možno podat dovolání, tedy pouze v rozsahu týkajícím se řízení o zrušení výživného za dobu od 1. 1. 2014.

Na výsledek řízení před Ústavním soudem to však nemělo žádný vliv, neboť Ústavní soud musel posuzovat napadené rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti jako celek, tedy posoudit, zda postup soudu ústící do vydání napadeného rozhodnutí neporušil ústavní práva stěžovatele, bez ohledu na to, že část výživného, jehož zrušení se stěžovatel domáhal, byla stanovena též pro část roku 2013. Navíc soudy posuzovaly změnu poměrů od posledního rozhodnutí ve věci, tj. od rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla vyživovací povinnost stěžovateli fakticky stanovena, tj. až od 24. 2. 2014, tedy již za dobu účinnosti nového občanského zákoníku.

IV. Posouzení Ústavním soudem

Ústavní soud si vyžádal soudní spis a po konfrontaci argumentů stěžovatele s obsahem spisu, resp. s obsahem napadených soudních rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů není také úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v soudním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].

V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

Ve vztahu k soudním rozhodnutím v rodinných věcech navíc přistupuje Ústavní soud k přezkumu velmi rezervovaně. Jak připomenul např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 786/15 ze dne 15. 4. 2015, tato zdrženlivost se odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.

Podstata Ústavní stížnosti je založena na tvrzeném rozporu napadeného rozhodnutí s nálezem sp. zn. II. ÚS 2121/14. S tímto nálezem se však rozhodnutí vypořádalo a proti úvahám obecného soudu nemá v posuzované věci Ústavní soud žádných námitek. Napadené rozhodnutí zřetelně odlišilo skutkový stav stěžovatelem zmíněného nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 od nyní posuzované věci. Po ukončení studia na ČVUT se vedlejší účastník přihlásil ke studiu na jazykové škole, přičemž na další vysokou školu, konkrétně Českou zemědělskou univerzitu, Provozně ekonomickou fakultu, nastoupil při nejbližší příležitosti. V době vydání napadeného rozhodnutí studoval vedlejší účastník ve druhém ročníku zmíněné fakulty. Soud racionálně zhodnotil, že toto vysokoškolské studium navazuje na studium středoškolské, byť z časového pohledu nikoli bezprostředně, vedlejší účastník se připravuje na budoucí profesi ekonomického směru a nelze jeho studium považovat za samoúčelné "prodlužování si mládí" ve smyslu nálezu II. ÚS 2121/14. Pomaturitní studium jazykové školy považoval odvolací soud za řádnou formu studia zvláště v situaci, kdy při nejbližší možné příležitosti začal vedlejší účastník studovat jinou vysokou školu, která ho připravuje na budoucí zaměstnání. Důvody, pro které se není schopen vedlejší účastník živit sám, tak jsou dle soudu dány. Uvedené závěry napadeného rozhodnutí nelze s ohledem na posuzovaný skutkový stav považovat za jakkoli excesivní. Závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 nelze vykládat ryze mechanicky a formálně tak, že při ukončení vysokoškolského studia automaticky zaniká nárok na výživné, tak jak to činí stěžovatel, aniž by se zohlednily další skutkové okolnosti posuzovaného případu.

Stejně tak se soudy dostatečně vypořádaly s otázkou možných výdělečných aktivit vedlejšího účastníka, či s tvrzeným rozporem stanovení výživného s dobrými mravy. Domáhání se svých právních nároků vedlejším účastníkem, tj. vymáhání dlužného výživného, nelze považovat za nemravné.

Taktéž nelze shledat nic excesivního na odmítnutí tvrzení stěžovatele, že pokud vedlejší účastník nechává zdarma bydlet ve svém bytě své prarodiče, kteří mu byt darovali, připravuje se bez důležitého důvodu o zdroj příjmů.

K tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastník před odvolacím soudem "zatajil", že si "pořídil nové bydlení" musí Ústavní soud připomenout, že posuzuje ústavní konformitu napadeného rozhodnutí, není však další skutkovou instancí, která by měla nově zhodnotit věc na základě nově tvrzených skutečností a důkazů, které neměl možnost posoudit a hodnotit obecný soud. Je-li zde nová relevantní okolnost, která může mít vliv na rozhodnutí o stanovení výše výživného, je možno podat návrh na rozhodnutí o změně vyživovací povinnosti.

K tvrzení stěžovatele, že soud prvého stupně rozhodl o jiném petitu, než který byl předmětem žaloby, je nutno dodat, že soud žalobu stěžovatel zamítl, přičemž podání stěžovatele bylo posouzeno jako návrh na zrušení vyživovací povinnosti ke zletilému synovi. Uvedené posouzení je zcela v souladu s hmotným právem a obsahově odpovídá žalobě stěžovatele. Stěžovatel se v původní žalobě (č.l. 1) domáhal "zrušení platby výživného", v jejím doplnění na základě výzvy soudu se domáhal "zrušení výživného s účinností od ukončení studia" vedlejšího účastníka na ČVUT (č. l. 7-8). Samotné zamítnutí žaloby, resp. neztotožnění se s právním výkladem stěžovatele o existenci a rozsahu nároku vedlejšího účastníka na výživné vůči stěžovateli, nelze považovat za porušení procesních ústavních práv stěžovatele.

Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadeného rozhodnutí i obsahu spisu nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovateli, že napadené rozhodnutí porušilo jeho ústavně zaručená práva.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podaný návrh odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.