IV. ÚS 3516/16
IV.ÚS 3516/16 ze dne 15. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti IPP Invest Real, a. s., se sídlem Nad Úžlabinou 448, 108 00 Praha 10, IČ 27616258, zastoupené Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem, se sídlem Školská 695/38, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2016 č. j. 28 Cdo 1155/2016-373, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti a) Okresního soudu v Mělníku, b) Krajského soudu v Praze, c) obchodní společnosti 1. faktorská s. r. o., se sídlem Husitská 107/3, 130 00 Praha 3, IČ 26777355, a d) Veroniky Zimmelové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 24. října 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost IPP Invest Real, a. s. (dále jen "stěžovatelka") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv. Konkrétně stěžovatelka namítá zásah do práva vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, jakož i porušení práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

1) Před Okresním soudem v Mělníku probíhal pod sp. zn. 5 C 362/2010 občanskoprávní spor mezi stěžovatelkou (dále také jako "první žalobkyně") a obchodní společností 1. faktorská s. r. o. (dále také jako "druhá žalobkyně") na straně jedné a Veronikou Zimmelovou (dále jen "žalovaná") na straně druhé.

2) První žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Druhá žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 875 000 Kč s příslušenstvím ze stejného titulu. Žalovaná (bývalá zaměstnankyně první žalobkyně) měla žalobkyním údajně způsobit škodu tím, že prostřednictvím internetového bankovnictví převedla z bankovního účtu první žalobkyně částku 1 000 000 Kč na bankovní účet druhé žalobkyně. Poté měla převést z bankovního účtu druhé žalobkyně na bankovní účet Patrika Pokorného částky 1 175 000 Kč a 1 000 000 Kč. Následně měla žalovaná z bankovního účtu Patrika Pokorného převést na svůj bankovní účet částky 1 000 000 Kč a 875 000 Kč (dále jen "sporné plnění").

3) Okresní soud v Mělníku (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 13. května 2013 č. j. 5 C 362/2010-172, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. července 2013 č. j. 5 C 362/2010-184, doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 13. února 2014 č. j. 5 C 362/2010-240 a opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. dubna 2014 č. j. 5 C 326/2010-263, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Soud prvního stupně konstatoval, že v řízení se nepodařilo prokázat, že by jednotlivé bankovní převody uskutečnila žalovaná, tedy že by tato svým protiprávním jednáním způsobila žalobkyním škodu. Současně soud prvního stupně dospěl k závěru, že nároky žalobkyň nelze posoudit ani jako práva z bezdůvodného obohacení. Žalovaná totiž jednotlivé částky neobdržela z bankovních účtů žalobkyň, ale z bankovního účtu Patrika Pokorného. Pouze na jeho úkor (ne však přímo k tíži žalobkyň) se mohla žalovaná obohatit.

4) K odvolání obou žalobkyň Krajský soud v Praze (dále také jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 13. května 2014 č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co 133/2014-269, rozsudek soudu prvního stupně spolu s doplňujícím rozsudkem potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesly důkazní břemeno ohledně existence protiprávního jednání žalované. Za této situace se již blíže nezabýval otázkou vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované.

5) Žalobkyně následně proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání. Rozsudkem ze dne 3. července 2015 č. j. 28 Cdo 4458/2014-312, Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2014 č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co 133/2014-269 a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu uložil zabývat se otázkou, zda vylíčené skutkové okolnosti nenasvědčují závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované.

6) Odvolací soud rozsudkem ze dne 27. října 2015 č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co 133/2014-330, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. listopadu 2015 č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co 133/2014-338, znovu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení. Odvolací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná obdržela sporné plnění z bankovního účtu Patrika Pokorného a pouze na jeho úkor se tak mohla (případně) bezdůvodně obohatit.

7) Proti tomuto poslednímu rozsudku odvolacího soudu obě žalobkyně podaly dovolání, která Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. srpna 2016 č. j. 28 Cdo 1155/2016-373 odmítl [výrok I], druhé žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 10 402,77 Kč [výrok II] a první žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 102,43 Kč [výrok III]. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na svoji ustálenou judikaturu zabývající se otázkou vlastnictví peněz umístěných na bankovním účtu a konstatoval, že vůči konečnému příjemci předmětného prospěchu může nárok z bezdůvodného obohacení uplatnit majitel daného účtu, nikoliv osoba, jejíž finance na něj byly prve situovány. Povinnost vydat, co bylo bez právního důvodu získáno, stíhá adresáta plnění. Pokud nabude dodatečně spornou hodnotu jiný subjekt, povinnost vydat přijatý prospěch na něj nepřechází, neboť závazkový vztah z bezdůvodného obohacení se utváří jen mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor k obohacení došlo.

8) Ústavní stížnost první žalobkyně (stěžovatelky) směřuje pouze proti poslednímu usnesení Nejvyššího soudu.

III.

Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti výslovně napadá jak výrok o odmítnutí (obou!) dovolání [výrok I], tak nákladový výrok, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 102,43 Kč [výrok III].

Stěžovatelka je přesvědčena, že byť napadené usnesení Nejvyššího soudu budí dojem formální právní správnosti, je nesprávné, a to v takové míře, která porušuje její ústavně zaručená práva. Nejvyšší soud údajně pouze automaticky ("strojově") aplikoval právní normu a judikaturní závěry, bez zohlednění podrobností daného případu. V takovém postupu stěžovatelka spatřuje přepjatý formalismus. Výklad přijatý Nejvyšším soudem podle stěžovatelky odporuje spravedlnosti a představuje v konečném důsledku ústavně nepřípustnou svévoli v soudním rozhodování, čímž porušuje základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.

Následně stěžovatelka předestírá své vlastní právní hodnocení, jímž se snaží vyvrátit správnost právního závěru Nejvyššího soudu. Je přesvědčena, že na poměry projednávané věci dopadají důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2010 sp. zn. 28 Cdo 2771/2009 (který prý předestřenou otázku řeší odlišným způsobem).

Za této situace měl prý Nejvyšší soud postupovat podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a předložit danou věc velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Neučinil-li tak, zatížil dovolací řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny.
IV.

Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k samotnému přezkumu napadeného rozhodnutí, je povinen zhodnotit, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí.

V části směřující proti výroku I napadeného rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání obchodní společností 1. faktorská s. r. o. (druhé žalobkyně), představuje ústavní stížnost návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť tato část výroku se stěžovatelky bezprostředně nedotýká.

Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, podaná včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky. Proto přezkoumal napadené rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).

Stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti namítá přepjatý formalismus, tedy svévolnou aplikaci norem podústavního práva ze strany Nejvyššího soudu. Ústavní soud pojem svévole již dříve vyložil jako extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, případně jako nerespektování kogentní normy, či interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, jakož i interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a konsensuálně akceptovaném významu, a konečně jako rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04).

V projednávané věci však Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího soudu prvky nepřípustné svévole (v podobě přepjatého formalismu), jež by představovaly zásah do základních práv stěžovatelky, konkrétně do jejího práva na spravedlivý proces. Naopak, napadené rozhodnutí je řádně, pečlivě a přesvědčivě odůvodněno a z hlediska jeho ústavněprávního přezkumu mu Ústavní soud nemá čeho vytknout.

Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud automaticky aplikoval právní normu a příslušné judikaturní závěry, aniž by zohlednil konkrétní okolnosti dané věci. Na tomto místě Ústavní soud toliko konstatuje, že závěr Nejvyššího soudu, podle něhož žalovaná nebyla v dané věci pasivně věcně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení, vychází jak z příslušné právní úpravy (§ 451 a § 456 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. prosince 2013), tak i z ustálené rozhodovací praxe, již Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí hojně citoval.

Smyslem institutu bezdůvodného obohacení je náprava újmy osoby, na jejíž na úkor se jiný obohatil. Tento účel napadené rozhodnutí neopomíjí, avšak sděluje stěžovatelce, že v daném případě je zapotřebí újmu, kterou utrpěla, vymáhat na jiné osobě, konkrétně osobě, na jejíž bankovní účet bylo sporné plnění připsáno jako první. V opačném případě by totiž mohlo být problematické určit původ peněz a zejména účel převodu.

Stěžovatelka se v podstatě domáhá, aby Ústavní soud přehodnotil závěr Nejvyššího soudu stran otázky pasivní věcné legitimace. V dané věci tak jde o otázku výkladu a aplikace podústavního práva, jež však ústavněprávní roviny nedosahuje. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů svým vlastním, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Z tohoto důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že jeho případný kasační zásah není v dané věci na místě.

Poukazuje-li stěžovatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2010 sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, je třeba říci, že závěry, které stěžovatelka z uvedeného rozhodnutí vyvozuje, nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Obecné soudy totiž na základě provedeného dokazování nedospěly k závěru, že žalovaná se bezdůvodně obohatila na úkor stěžovatelky a druhé žalobkyně (žalobkyň), neboť mezi nimi neexistoval přímý vztah. Z tohoto důvodu nemůže obstát ani tvrzení stěžovatelky o případném zásahu do jejího práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny.

Konečně co se týče nákladového výroku napadeného rozhodnutí (výrok III), je třeba říci, že stěžovatelka v tomto směru nepředkládá žádnou argumentaci. Nadto Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. února 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06).

Ústavní soud tak neshledal v dané věci důvod ke svému kasačnímu zásahu. Z tohoto důvodu byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout, zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. června 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.