IV. ÚS 35/04
IV.ÚS 35/04 ze dne 10. 6. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 35/04

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. P, , zastoupené Mgr. Ing. D. P., advokátkou proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 10 Ca 233/2002, rozhodnutí Městského úřadu v Humpolci, stavebního úřadu, ze dne 22. 8. 2003, čj. STAV/15853/03/Za/1730/03, a rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina v Jihlavě, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 27. 6. 2003, čj. KUJI 12035/2003 OÚP-Cí, a ze dne 18. 11. 2003, čj. KUJI 18198/2003 OÚP-Cí, KUJIP0056EZQ, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 23. 1. 2004, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 1. 2004, napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 20023 sp. zn. 10 Ca 233/2002. Tímto rozsudkem bylo k žalobě Ing. J. Voláčka a S. Voláčkové zrušeno rozhodnutí Okresního úřadu v Pelhřimově, referátu regionálního rozvoje, ze dne 10. 7. 2002, čj. PE 9594/2002/Sm, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Humpolci ze dne 16. 4. 2002, čj. Stav./441/01/Za/Šb, kterým bylo vydáno stěžovatelce stavební povolení pro novostavbu rodinného domu o jedné jednotce na parcele č. 32/1, č. 23/3 a č. 22 v k.ú. Kejžlice; uvedeným rozsudkem bylo zrušeno i citované prvostupňové správní rozhodnutí a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Současně stěžovatelka ústavní stížností napadla rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina v Jihlavě, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 27. 6. 2003, čj. KUJI 12035/2003 OÚP-Cí, jímž bylo rozhodnutí Městského úřadu v Humpolci, stavebního úřadu, ze dne 3. 3. 2003, čj. Stav./441/01/Za, zrušeno a věc (týkající se stavebního povolení téže novostavby) vrácena k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem. Dále stěžovatelka napadla i následné rozhodnutí Městského úřadu v Humpolci, stavebního úřadu, ze dne 22. 8. 2003, čj. STAV/15853/03/Za/1730/03, jímž bylo podle § 88 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), zastaveno řízení ve věci žádosti stěžovatelky o vydání stavebního povolení pro zmíněnou novostavbu, jakož i rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina v Jihlavě, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 18. 11. 2003, čj. KUJI 18198/2003 OÚP-Cí, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti posledně citovanému rozhodnutí stavebního úřadu. Krajský úřad svůj závěr zdůvodnil tím, že právními předpisy není řešeno, jak postupovat u rozestavěných staveb, na které bylo stavební povolení pro nezákonnost zrušeno, ale jako logické a projednávané situaci obsahově nejbližší se jeví použití § 88 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, tedy že se řízení zastaví a následně že se bude postupovat podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákonu, přičemž posléze vydané rozhodnutí bude mít dvě relativně samostatné části - v první bude dodatečně povolena ta část stavby, která byla do okamžiku vydání rozhodnutí již provedena, ve druhé pak bude povoleno dokončení stavby. Tento výsledek lze dle krajského úřadu očekávat, neboť rozhodnutí o umístění předmětné stavby, jako zásadní dokument určující stavební pozemek, je pravomocné a vykonatelné, takže provedením doporučeného postupu bude vyhověno záměru stěžovatelky postavit na vlastním pozemku rodinný dům s příslušenstvím.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že po vydání výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích vydal Okresní úřad v Pelhřimově, referát regionálního rozvoje, (jakožto odvolací orgán) prvoinstančnímu orgánu pokyn (ze dne 31. 10. 2002, čj. PE 9594/2002/Sm), jak v řízení pokračovat, na základě čehož stěžovatelka dovodila, že jí nebude odepřen nárok na řádné stavební povolení, čímž by došlo i ke zhojení k zásahu do jejích práv, k němuž došlo daným rozsudkem krajského soudu. V důsledku reformy státní správy se stal odvolacím orgánem krajský úřad, ten však právní názor okresního úřadu - jako jeho právního předchůdce - nerespektoval a stavební povolení k odvolání účastníků nepotvrdil (viz zmíněné rozhodnutí ze dne 27. 6. 2003, čj. KUJI 12035/2003 OÚP-Cí) s tím, že je třeba, jak bylo zmíněno výše, stavební řízení zastavit a postupovat podle § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona; to stěžovatelka považuje za projev libovůle a zpochybnění právní jistoty, neboť krajský úřad měl být vázán právním názorem okresního úřadu. V návaznosti na to stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud neodmítl její ústavní stížnost proti citovanému rozsudku krajského soudu z důvodu její opožděnosti, neboť tento rozsudek má být rozhodujícím okamžikem pro následná jednání orgánů státní správy, která dle stěžovatelky odporují zásadě spravedlivého správního procesu a rovnosti účastníků ve správním řízení a mají dopad na její ústavně zaručená práva. Je tomu tak proto, že na jeho základě ztratila přiznané oprávnění k realizaci stavby, přičemž toto právo je výrazem dispozičního oprávnění vlastníka a tvoří základní prvek vlastnického práva; uvedeným postupem mělo dojít k zásahu do práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž z řízení před soudem byla stěžovatelka vyloučena, takže neměla možnost hájit svá práva, neměla ani k dispozici žádný opravný prostředek, čímž dle stěžovatelky došlo k porušení čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jde-li o ústavní stížností napadená správní rozhodnutí, stěžovatelka uvádí, že nevyčerpala všechny procesní prostředky ochrany, ale má za to, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy; to spatřuje v nečekané změně právního názoru odvolacího orgánu v její neprospěch, jakož v nutnosti řešení otázky použití analogie ve veřejném právu k tíži účastníka správního řízení. Stěžovatelka v souvislosti s tím uvádí, že předmětná stavba byla rozestavěna na základě pravomocného stavebního povolení, jehož správnost a zákonnost je presumována, přičemž vytýčení staveb prokázalo správnost všech odstupových vzdáleností, kvůli jejichž nedostatečnému zjištění bylo dané povolení soudem zrušeno, čímž se prokázala správnost předchozích zjištění správních orgánů, jakož i správnost zrušeného stavebního povolení. Na faktickém stavu se tedy po zrušení původního rozhodnutí nic nezměnilo a stavba od počátku vyhovuje všem zákonným podmínkám. Pokud za dané situace dospěl krajský úřad k výše uvedeným závěrům, dle stěžovatelky analogický postup odporuje principům právního státu, zhoršuje její právní postavení a představuje nepřípustný zásah do jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelka opětovně zdůrazňuje svou dobrou víru ve stavební povolení, a to že toto bylo zrušeno výlučně v důsledku postupu správních orgánů, kdy krajský úřad tuto nepříznivou situaci ex post uplatňuje jako nástroj k odepření vydání stavebního povolení v řádně zahájeném stavebním řízení, na něž má právní nárok. Dle stěžovatelky mělo být rozhodnuto o jejím návrhu, protože nevzala svůj návrh zpět a nedošlo ani z její strany k nesplnění podmínek řízení, stavba nebyla zahájena bez stavebního povolení ve smyslu § 88 odst. 2 stavebního zákona. Analogický postup podle § 88 odst. 1 písm. b) cit. zákona není možný, protože právní nárok stěžovatelky kvůli předchozím pochybením správních orgánů bude posuzován rozdílným způsobem, kdy smysl a účel uvedeného ustanovení je naprosto jiný, a kdy stěžovatelka, jednající v souladu s právem, je stavěna mezi ty, kteří realizují stavby protiprávně; dále stěžovatelka poukazuje na časové hledisko i na to, že by mohla, resp. měla by být potrestána pokutou, a na to, že bez žádosti o dodatečné stavební povolení správní orgány nemají jinou možnost, než nařídit odstranění stavby; za situace, kdy stavba bude odstraněna a pokuta uložena, se stěžovatelce otevírá prostor k podání nové žádosti o stavební povolení. Zastavení řízení tak představuje porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského úřadu kraje Vysočina k ústavní stížnosti. Z něho vyplynulo, že pokládá tvrzení stěžovatelky o právním nástupnictví za nepodložené, navíc zmíněný pokyn Okresního úřadu Pelhřimov je úkonem materiálně technické povahy, nezakládajícím žádné právní účinky; protože se jednalo o pokyn v rozporu s § 88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, rozhodl se jej nerespektovat. Dále krajský úřad v zásadě zopakoval důvody, pro které nelze vydat "řádné" stavební povolení, s tím, že by stavebník neměl být za takto uskutečněnou stavbu sankcionován. K tomu poznamenal, že ve svém, ústavní stížností napadeném rozhodnutí stěžovatelku seznámil podrobně s dalšími úkony, jež by stavební úřad provedl, a které by ji nezatížily nad rámec obvyklých povinností, jež jsou s tímto procesem spojeny. Vzhledem k tomu navrhuje, aby Ústavní soud daný návrh zamítl. Kromě toho uvedl, že stěžovatelka podala Ministerstvu pro místní rozvoj podnět k přezkoumání napadených rozhodnutí mimo odvolání, dále pak i žalobu ke Krajskému soudu v Brně.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda daný návrh splňuje všechny formální náležitosti a zda jsou naplněny podmínky jeho projednání, jež jsou stanoveny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), neboť teprve poté se jím může zabývat i věcně (§ 42 odst. 1 zákona).

Jestliže stěžovatelka napadá rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích s tím, že ze závažných důvodů žádá Ústavní soud o prominutí lhůty k podání ústavní stížnosti, přičemž je tím nepochybně míněna lhůta zakotvená v § 72 odst. 3 zákona, je třeba ji odkázat na konstantní judikaturu, dle které citované ustanovení je kogentní povahy a lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud ani prodloužit, ani prominout (např. usnesení ze dne 26. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 248/96; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, usn. č. 21). Z tohoto důvodu byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost považovat za návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

K tomu by chtěl Ústavní soud poznamenat, že může být sporné, zda by se vůbec jednalo o přípustný návrh, neboť podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 73 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Uvedené ustanovení je odrazem principu subsidiarity ústavní stížnosti, dle kterého je povinností stěžovatele vyčerpat za dané situace existující procesní možnosti, jež mu jsou k dispozici k dosažení nápravy porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. I když napadeným rozsudkem došlo ke zrušení stavebního povolení, tedy jím bylo odňato oprávnění založené rozhodnutím státních orgánů, a namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky již nebude předmětem dalšího řízení, přesto správní řízení v dané věci dále pokračovalo a stěžovatelce byly k dispozici zákonné prostředky, kterými mohla brojit proti eventuálně pro ni nepříznivému rozhodnutí, jak ostatně nyní činí.

Napadá-li stěžovatelka rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina v Jihlavě, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 27. 6. 2003, čj. KUJI 12035/2003 OÚP-Cí, je zřejmé, že se jedná rovněž o návrh podaný po lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona, kromě toho jím nebylo z procesního hlediska řízení ve věci samé ukončeno, takže je vzhledem k již zmíněnému principu subsidiarity opět sporné, zda by se jednalo o návrh přípustný. I kdyby snad Ústavní soud připustil, že s dalšími napadenými rozhodnutími tvoří jeden celek, uplatní se pro tento případ závěry, jež jsou uvedeny níže.

Pokud jde o další, výše uvedená rozhodnutí správních orgánů, jež jsou ústavní stížností rovněž napadána, za situace, kdy stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že sice nevyčerpala všechny procesní prostředky (dle všeho ve smyslu § 75 odst. 1 zákona), avšak podaná stížnost má svým významem podstatně přesahovat její vlastní zájmy (takže se stěžovatelka nepřímo domáhá postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona), podle posledně citovaného ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího ustanovení, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Jde-li však o interpretaci a aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) zákona, nutno - v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu - uvést, že postup podle uvedeného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným"; je však vyloučeno podle něj postupovat tehdy, pokud řízení ve věci stále probíhá, zejména jestliže stěžovatel (vedle ústavní stížnosti) podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž dosud není rozhodnuto (k důvodům viz usnesení ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. I. ÚS 339/01; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 23, usn. č. 33; srov. i nález ze dne 13. 3. 1996, sp. zn. II. ÚS 193/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 5, č. 19). To se právě stalo v souzené věci, kdy stěžovatelka podala dne 8. 1. 2004 žalobu podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, ke Krajskému soudu v Brně, věc je vedena pod sp. zn. 30 Ca 39/2004, a dosud o ní rozhodnuto nebylo, přičemž u předmětných správních rozhodnutí není dle názoru Ústavního soudu soudní přezkum vyloučen. Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyužila všech procesních prostředků k ochraně svého práva, a i kdyby okolnosti nasvědčovaly tomu, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, postup podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona nelze použít.

Z uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona, zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 10. června 2004



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.