IV. ÚS 3479/16
IV.ÚS 3479/16 ze dne 11. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MUDr. Jaroslava Kalivody, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 1041/12, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016 č. j. 25 Cdo 2575/2016-202, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti obchodních společností A) Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, IČ: 47116617, a B) Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem Sokolovská 217/42, 190 22 Praha 9, IČ: 00005886, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 20. října 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se MUDr. Jaroslav Kalivoda (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "soud prvního stupně") pod sp. zn. 27 C 145/2013 - který si za tímto účelem vyžádal - Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (žalobce) se v občanskoprávním řízení vedeném před soudem prvního stupně pod shora uvedenou spisovou značkou domáhal vůči obchodním společnostem Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group a Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost (dále jen "žalované") zaplacení částky 200 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy, spočívající ve ztrátě subjektivního požitku. Ta měla být žalobci způsobena tím, že se v důsledku úrazu, který utrpěl při vystupování z tramvaje na zledovatělé nástupiště, nemohl jakožto průvodce zdarma zúčastnit zájezdů, jejichž hodnotu vyčíslil na 200 000 Kč.

Rozsudkem ze dne 2. července 2015 č. j. 27 C 145/2013-156, soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 200 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 1. února 2016 č. j. 68 Co 422/2015-184, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v meritu věci, změnil výroky o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Usnesením ze dne 28. července 2016 č. j. 25 Cdo 2575/2016-202 Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahovalo zákonem požadované určení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 a § 238 o. s. ř.) s tím, že v dovolacím řízení nebylo možné pro tuto vadu pokračovat, jelikož v důsledku absence uvedené náležitosti dovolání nebylo možné posoudit jeho přípustnost.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že odmítnutím dovolání mu bylo odňato jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, neboť jeho dovolání "mělo být věcně posouzeno a mělo o něm být rozhodnuto," což Nejvyšší soud neučinil. Stěžovatel má za to, že v bodu II dovolání uvedl zcela konkrétní dovolací důvody, totiž že "odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů, když nevzal v potaz, že to byl sám soud, kdo rekvalifikoval stěžovatelův nárok, není proto možné, aby věc následně oba soudy posoudily tak že právě o tento nárok stěžovatele, ať již důvodný nebo nedůvodný, v daném případě jde."

Tím, že dovolací soud odmítl dovolání podané stěžovatelem, se měl prý odchýlit od své ustálené rozhodovací praxe (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015 sp. zn. 30 Cdo 1251/2015), neboť dovolání dle stěžovatele obsahovalo obligatorní náležitost dle § 241a odst. 2 o. s. ř., tj. vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
IV.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, je však zjevně neopodstatněná.

Podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).

Dovolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí přehledně a srozumitelně - včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu - vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele trpělo vadou, která nebyla odstraněna v zákonné lhůtě a pro niž nešlo v dovolacím řízení pokračovat. Ústavní soud se s odůvodněním tohoto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k němu dodal; porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo, neboť stěžovatel se svého práva (v rozporu s požadavkem plynoucím z článku 36 odst. 1 Listiny) nedomáhal postupem stanoveným zákonem.

Ústavní soud přesto z textu dovolání ověřil, že stěžovatel v rámci podaného dovolání nijak blíže nevymezuje, čím má být v intencích § 237 o. s. ř. založena přípustnost dovolání, nýbrž pouze proklamuje splnění podmínek § 237 o. s. ř. s tím, že "odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v oblasti hmotného i procesního práva". Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015 sp. zn. 30 Cdo 1251/2015, je třeba říci, že z uvedeného usnesení se nepodává žádný argument v jeho prospěch (právě naopak - sic stěžovatel tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neidentifikuje žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu reprezentující rozhodovací praxi, od níž se údajně odvolací soud měl odchýlit, ani v čem daný odklon odvolacího soudu spočíval).

Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.