IV. ÚS 346/17
IV.ÚS 346/17 ze dne 4. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jiřího Volkána, zastoupeného Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem Praha 10 - Strašnice, Černokostelecká 856/33, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2016 č. j. 33 Cdo 4979/2016-186, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 96 Co 191/2015-145 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. dubna 2014 č. j. 56 C 114/2012-75, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a společnosti PROBO GROUP a.s., IČO: 25149989, se sídlem Praha 3 - Žižkov, Sudoměřská 739/43, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. února 2017, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Vedlejší účastnice se žalobou proti stěžovateli domáhala zaplacení částky 3 868 604 Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala nesplacenou část hypotečního úvěru, který poskytla společnost Raiffeisenbank, a.s. stěžovateli, jeho bývalé manželce a nevlastní dceři. K splacení úvěru byly zavázány všechny tyto osoby společně a nerozdílně. Vedlejší účastnici byla pohledávka z tohoto úvěru postoupena smlouvou.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 1. dubna 2014 č. j. 56 C 114/2012-75 bylo žalobě vedlejší účastnice vyhověno. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 96 Co 191/2005-145. Následné dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2016 č. j. 33 Cdo 4979/2016-186, neboť neobsahovalo způsobilé vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. O tuto obligatorní náležitost již dovolání nemohlo být doplněno a v dovolacím řízení pro tuto (kvalifikovanou) vadu nebylo možné pokračovat.

II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel ve vztahu k odmítnutí dovolání namítá, že přílišně přepjatý formalismus by porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. I přes formální vady mělo být proto ze strany dovolacího soudu rozhodnuto o zrušení dovoláním napadených rozhodnutí obecných soudů.

5. Dále stěžovatel uvádí, že mu byl společně s dalšími spoludlužníky poskytnut úvěr v celkové výši 10 000 000 Kč, jenž měl sloužit ke koupi rodinného domu a k němu přináležejícím pozemkům. Jeho nevlastní dcera, jakožto jediný vlastník tohoto domu, uzavřela s vedlejší účastnicí kupní smlouvu, jejímž předmětem byl právě tento dům, a prodala ho za částku 8 000 000 Kč, k jejíž úhradě došlo započtením vůči pohledávce z předmětného úvěru. Podle názoru stěžovatele byla ovšem hodnota této nemovitosti vyšší, což namítal i v řízení před obecnými soudy. Ty měly porušit jeho právo na soudní ochranu právě tím, že odmítly provést znalecké zkoumání za účelem prokázání tohoto tvrzení. Zároveň se měly nesprávně vypořádat s námitkou, že předmětný prodej nemovitosti byl v rozporu s dobrými mravy.
III. Předpoklady projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Pokud však jde o přípustnost ústavní stížnosti, ta je dána pouze v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu.

7. Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Nepostačuje jen jejich řádné uplatnění, ale musí být o nich ze strany příslušného orgánu i rozhodnuto. V případě, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je podmínkou její přípustnosti vyčerpání dovolání, jestliže může být založena jeho přípustnost podle § 237 až § 238a občanského soudního řádu [srov. usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)].

8. V dané věci směřovala ústavní stížnost i proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž bylo za podmínek plynoucích z § 237 občanského soudního řádu přípustné dovolání. Předmětné dovolání sice bylo podáno, důvodem jeho odmítnutí však byly vady, resp. neodstraněné nedostatky. Nešlo tedy o odmítnutí pro nepřípustnost z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, u něhož by byla zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Dovolání naopak nebylo v důsledku těchto vad ze strany stěžovatele efektivně vyčerpáno, a proto ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu (stejně jako jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně) není přípustná.

9. I kdyby však dovolací soud v rámci tohoto hodnocení pochybil a dopustil se tak nesprávného posouzení náležitostí dovolání, Ústavní soud by mohl ústavní stížnosti zásadně vyhovět jen v rozsahu, ve kterém směřuje proti usnesení o odmítnutí dovolání. Zrušení rozhodnutí dovolacího soudu by totiž otevíralo prostor k novému posouzení přípustnosti dovolání a eventuálně též k jeho meritornímu projednání. V tomto případě by tak byla ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu předčasná.

10. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti usnesení dovolacího soudu, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

IV. Vlastní posouzení

11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.

13. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda se dovolací soud nedopustil pochybení tím, že odmítl dovolání stěžovatele z důvodu absence zákonem stanovených náležitostí. Podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

14. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 114/2012. Po seznámení se s obsahem předmětného dovolání mu nicméně nezbylo než přisvědčit závěru dovolacího soudu, že v něm stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že jde o náležitost dovolání, jež podle § 241b odst. 3 občanského soudního řádu může být doplněna jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání nebo lhůty stanovené k odstranění nedostatku podmínky právního zastoupení, bylo dovolání zatíženo vadou, která nebyla ve lhůtě odstraněna a pro niž nebylo lze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolací soud je proto v souladu s § 243c občanského soudního řádu odmítl. V jeho postupu nelze spatřovat porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

15. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti v části, ve které směřuje proti usnesení dovolacího soudu, pro její zjevnou neopodstatněnost. Ve zbytku ji podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2017

Jan Musil v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.