IV. ÚS 346/04
IV.ÚS 346/04 ze dne 25. 10. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 25. října 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D. ve věci ústavní stížnosti 1. E. L. H., 2. S. H. a 3. J. W. Z. všech zastoupených Dr. P. H. advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2003, č. j. 22 Co 148/2003-328, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, a 1. Lesů České republiky, s. p., Přemyslova 1105, Hradec Králové, 2. České republiky, zastoupené Ministerstvem zemědělství, Těšnov 17, Praha, a 3. Města Jilemnice jako vedlejších účastníků řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.

Ústavní stížností podanou dne 18. 10. 2004 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecného soudu, jímž byla podle jejich tvrzení porušena ústavně zaručená základní práva a svobody, konkrétně pak právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, který podle stěžovatelů zaručuje stejnou ochranu vlastnického a dědického práva.

Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozhodnutím potvrdil ve věci samé rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 12. 2002, č. j. 5 C 327/96-299, kterým soud zamítl žalobu na určení, že J. H. zesnulý dne 12. 5. 1945, nebyl subjektem konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a v důsledku toho nebylo nikdy pravomocně rozhodnuto o konfiskaci majetku, a dále že ležící pozůstalost se nestala subjektem konfiskace a v důsledku toho nemovitosti náležející J. H. nepřešly dne 23. 6. 1945 do vlastnictví tehdejšího československého státu.

Jak stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, Krajský soud v Hradci Králové odůvodnil rozsudek tím, že na požadovaném určení není právní zájem dle § 80 písm. c) o. s. ř., jestliže dosud probíhá dědické řízení po zemřelém J. H. v jehož rámci je třeba se s uvedenými skutečnostmi vypořádat. K tomuto argumentu však stěžovatelé uvedli, že dědický soud naopak dědické řízení přerušil s tím, že je nutné vyčkat na rozhodnutí o určovací žalobě.

Stěžovatelé se proto domnívají, že napadené rozhodnutí je třeba považovat za čistě formalistickou aplikaci právní úpravy a odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a vzhledem k tomu navrhli, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil.

Jak Ústavní soud dotazem u Okresního soudu v Semilech zjistil, podali stěžovatelé proti rozhodnutí napadenému ústavní stížností rovněž dovolání (ačkoliv jej nesprávně adresovali Vrchnímu soudu v Praze namísto Nejvyššího soudu ČR, který je příslušný k jeho projednání podle ust. § 10a o. s. ř.), které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 20. 10. 2004.

II.

Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.

Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud ČR o dovolání), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je podle ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.

Podle ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti.

K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.

V dané věci stěžovatelé podali dovolání souběžně s ústavní stížností, tedy zřejmě z důvodu procesní opatrnosti a s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovatelům běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatelé podali dovolání, lze usoudit, že se sami domnívají, že tvrzený zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.

Na druhou stranu odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jejich dovolání neuspělo, budou moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2004

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.