IV. ÚS 3441/10
IV.ÚS 3441/10 ze dne 11. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelů K. M. a A. M., oba zastoupeni advokátkou JUDr. Evou Bártečkovou se sídlem Příční 4113/4, Hodonín, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. 2. 2007 č. j. 4 C 247/2005-83, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 12. 12. 2007 č. j. 59 Co 218/2007-131, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010 č. j. 22 Cdo 5396/2008 - 162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Dne 6. 12. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní subjektivní práva (svobody) garantovaná jím zejména čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se rovněž domnívají, že v jejich případě byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se přitom žalobci proti žalovaným (nyní stěžovatelům) domáhali určení, že v žalobě specifikované pozemky (jejich části) jsou v jejich podílovém spoluvlastnictví, neboť je nabyli vydržením. Zmiňovanou žalobu podali poté, co se stěžovatelé (příbuzní žalobců) - tedy přesněji zejm. K. M. - domáhali odstranění dílny a garáže žalobců, neboť tyto stavby stojí na pozemcích stěžovatelů.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Na základě námitek stěžovatelů se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterého vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelů nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelů jako účastníků řízení bylo plně respektováno.

K věci samé pak lze opětovně zdůraznit tu část odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, že to byli zejm. právní předchůdci stěžovatelů, kdo vystavěl oplocení oddělující nemovitosti obou rodin a že výměra částí pozemků, jež jsou nyní podstatou celého sporu, představuje 3m2 a 11 m2. Obecným soudům lze tedy přisvědčit, že podmínky pro vydržení byly splněny, neboť byla zachována i jejich dobrá víra.

Dle výše uvedených skutečností tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelů daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 11. června 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.