IV. ÚS 3440/16
IV.ÚS 3440/16 ze dne 6. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Home Care Services & Supplies, s. r. o., se sídlem v Praze 6 - Břevnov, Patočkova 1471/77, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016 č. j. 23 Cdo 1074/2016-313, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2015 č. j. 94 Co 132/2015-249 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 12. 2014 č. j. 46 C 251/2012-197, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti ze dne 16. 10. 2016 se Home Care Services & Supplies, s. r. o., (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů, vydanými v řízení o zaplacení částky 519 998 Kč s příslušenstvím, byla porušena její základní práva, a tato rozhodnutí zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.

Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky (dále jen "žalovaná") zaplatit jí částku 519 998 Kč s příslušenstvím, za poskytnuté zdravotní služby.

Dne 9. 12. 2014 rozsudkem č. j. 46 C 251/2012-197 Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl (výrok I) a žalobkyni zavázal zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 116 305,20 Kč (výrok II).

Dne 17. 8. 2015 rozsudkem č. j. 94 Co 132/2015-249 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 9. 12. 2014 č. j. 46 C 251/2012-197 potvrdil (výrok I) a žalobkyni zavázal zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 25 845,60 Kč (výrok II). Odvolací soud konstatoval, že ve věci skutkově obdobné mezi týmiž účastníky řízení již probíhalo u nalézacího soudu pod sp. zn. 16 C 116/2013 řízení, které vyústilo v zamítavý rozsudek ze dne 18. 12. 2014; k odvolání žalobkyně ve věci rozhodoval odvolací soud, který rozsudkem ze dne 8. 4. 2015 napadený rozsudek potvrdil. V rámci řízení jak žalobkyně, tak žalovaná, argumentovaly stejně, jako v nyní projednávaném sporu, v němž neměl odvolací soud žádný zákonný důvod rozhodnout jinak, než jak již bylo rozhodnuto v dřívější uvedené věci, neboť se zcela ztotožňuje s právními závěry tam učiněnými, které logicky navazují na provedená skutková zjištění.

Dne 11. 7. 2016 usnesením č. j. 23 Cdo 1074/2016-313 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 8. 2015 č. j. 94 Co 132/2015-249 odmítl (výrok I) a žalobkyni zavázal zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 922,80 Kč (výrok II).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že odmítnutím jejího dovolání dovolací soud porušil základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") z hlediska práva na přístup k dovolacímu soudu. Dovolací soud dospěl k nesprávným závěrům, pokud shledal základ dovolání v kritice skutkových závěrů odvolacího soudu, či dokonce konstrukci vlastních skutkových zjištění stěžovatelkou.

Stěžovatelka nesouhlasila ani s jí uloženou povinností k náhradě nákladů řízení. Byla toho názoru, že na žalovanou lze klást v určitých ohledech stejné nároky, jako na orgán státní moci, a tudíž že se neměla nechat zastupovat v řízení advokátem, neboť její zaměstnanci by měli být schopni řešit právní záležitosti týkající se její činnosti, ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12 (N 102/69 SbNU 691). Odvolacímu soudu vytkla, že se vůbec nezabýval otázkou účelnosti žalovanou vynaložených nákladů, ač tak měl učinit z úřední povinnosti.
IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Je nutné zdůraznit, že Ústavní soud již mnohokrát upozornil ve své judikatuře, že není povolán k přezkumu zákonnosti rozhodnutí obecných soudů v rovině podústavního práva, ale jeho úkolem je zajistit, aby napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není další instancí obecného soudnictví.

Z principu nezávislosti soudů, zakotveného článkem 82 Ústavy, plyne mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů, jejímž odrazem je § 132 o. s. ř. Za situace, kdy je ze strany obecných soudů tato zásada respektována, nepřísluší Ústavnímu soudu nové hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a to ani tehdy, pokud by se Ústavní soud s takovýmto hodnocením neztotožňoval. Tyto závěry zaznívají například v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. června 1994 sp. zn. IV. ÚS 23/93 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a neshledal v nich žádné závady, jež by dosahovaly ústavněprávní dimenze. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů se vypořádávají s veškerými důkazy, které jsou pečlivě hodnoceny podle vnitřního přesvědčení obecných soudů. Důkazní závěry jsou založeny na důkladném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, tedy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a jsou postaveny na jednoduchých logických argumentech, plynule na sebe navazujících.

Ke stěžovatelčině polemice s právními závěry obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace podústavního práva obecnými soudy zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97). K takovému interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti, naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Při celkovém posouzení rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností, lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádí důvody, na nichž byla založena.

Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu, i jemu předcházející rozhodnutí odvolacího soudu a nalézacího soudu, jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.