IV. ÚS 344/04
IV.ÚS 344/04 ze dne 2. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H.B., právně zastoupeného advokátkou JUDr. J.T., Ph. D., proti usnesení Krajského státního zastupitelství, sp. zn. KZN 1286/2003, ze dne 13. 8. 2004 a usnesení komisařky služby kriminální policie a vyšetřování, sp. zn. ČTS:PSC-2182/OHK-2003, ze dne 20. 2. 2004, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

I.

Ústavnímu soudu byl dne 15. 10. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení KSZ, sp. zn. KZN 1286/2003, ze dne 13. 8. 2004 a unesení komisařky služby kriminální policie a vyšetřování SSK, sp. zn. ČTS:PSC-2182/OHK-2003, ze dne 20. 2. 2004.

Výše uvedenými rozhodnutími mělo dojít k zásahu do práv stěžovatele, jež jsou mu garantována Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 1, 3, 4, 11, 26 a 36. Stejně tak mělo dojít k zásahu do práv, jež jsou garantována v čl. I odst. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Zásah do práv stěžovatele je spatřován též v porušení ustanovení čl. 10 Ústavy ČR.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Navrhovatel podal u Policie ČR trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestných činů, jichž se měli dopustit manželé Ing. V.D. a H.D. v souvislosti s činností společnosti B. Oba jmenovaní se měli trestné činnosti dopustit tím, že paní D., jako jediná jednatelka společnosti neplnila své povinnosti statutárního orgánu a spolu s Ing. V.D., jako obchodním vedoucím ve společnosti neoprávněně rozprodávali stroje a zařízení firmy. Z prostředků společnosti pak měli hradit náklady na opravu vlastního domu, neplnili povinnosti v rámci daňového řízení, nehradili povinné platby, řádně nevedli účetnictví a po prohlášení konkurzu zpeněžovali majetek společnosti B., s.r.o., Ing. V.D. ve funkci obchodního vedoucího společnosti současně podnikal jako fyzická osoba, a to ve stejných předmětech činnosti a svým jednáním se obohacoval na úkor společnosti B., s.r.o., jejímž společníkem byl i navrhovatel.

Usnesením komisařky služby kriminální policie a vyšetřování SSK ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. ČTS:PSC-2182/OHK-2003, byl návrh stěžovatele v souladu s ustanovením § 159a odst. 1 zák. č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TŘ"), odložen. Proti uvedenému úkonu podal stěžovatel stížnost, jež byla usnesením KSZ ze dne 13. 8. 2004, sp. zn. KZN 1286/2003, zamítnuta.

Navrhovatel považuje nastíněný postup orgánů činných v trestním řízení za protiústavní, neboť dle jeho názoru bylo napadenými usneseními zasaženo do jeho ústavně zaručených práv.

III.

K předmětné ústavní stížnosti se vyjádřilo KSZ, jež mimo jiné uvedlo, že úkolem orgánů činných v trestním řízení je především ochrana celospolečenských hodnot. Jestliže citované orgány dospěly v předmětném případě k závěru, že v trestním řízení šetřené jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a rozhodly o odložení věci, nelze v takovém jednání spatřovat porušení základních práv stěžovatele na ochranu jeho vlastnictví a práva podnikat, neboť probíhající trestní řízení a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nebylo a není překážkou pro to, aby se stěžovatel domáhal svých práv v řízení civilněprávním před obecnými soudy.

Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovalo žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo toto zasláno stěžovateli k replice.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že ústavní stížnost není důvodná.

Jádrem předmětné ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s tím, že v konkrétní věci nebylo zahájeno trestní stíhání podezřelých osob a že věc byla odložena dle ustanovení § 159a odst. 1 TŘ. Ústavní soud v souvislosti s projednávaným případem konstatuje, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické či právnické osoby na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána neexistuje, tzn. že žádnému subjektu nepřísluší právo na trestní stíhání někoho jiného. Odložení věci policejním orgánem a následné potvrzení takového rozhodnutí státním zástupcem nelze tedy považovat za porušení ústavně zaručeného subjektivního práva stěžovatele. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud tyto orgány postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by právní závěry státního zástupce a policejního orgánu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a nezjistil v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů.

Je plně v kompetenci orgánů činných v trestním řízení, aby jako orgány veřejné moci posoudily, zda jsou či nejsou splněny podmínky stanovené Listinou, podle jejíhož čl. 8 odst. 2 nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který zákon stanoví (tedy za podmínek stanovených TŘ). Ústavní soud ve své konstantní judikatuře konstatoval, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá. Domnívá-li se tedy stěžovatel, že v souvislosti s postupem orgánů činných v trestním řízení či v souvislosti s jejich rozhodnutími došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, nelze s ním souhlasit.

V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by právní závěry státního zástupce či policejního orgánu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a nezjistil v postupu orgánů v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů a z toho důvodu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.


Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2006

Vlasta Formánková předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.