IV. ÚS 3428/16
IV.ÚS 3428/16 ze dne 13. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 13. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. T., právně zastoupené Mgr. Ondřejem Milatou, advokátem, se sídlem Stodolní 1293/3, Moravská Ostrava, 702 00 Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016 č. j. 6 Tdo 681/2016-32, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. listopadu 2015 č. j. 6 To 530/2015-645 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. října 2015 sp. zn. 2 T 72/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 14. října 2016, se stěžovatelka (dále též "obviněná") domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny a dále též čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Proti P. T. bylo u Okresního soudu v Ostravě vedeno trestní stíhání pod sp. zn. 2 T 72/2013. Rozsudkem (v pořadí již druhým) Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. října 2015 sp. zn. 2 T 72/2013 byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 odst. 1, odst. 2 písm. b) odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a tří měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 byl stěžovatelce současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení kolejových vozidel na dobu čtyř let.

Trestného činu se dopustila dne 21. 11. 2012 v Ostravě jako řidička tramvaje tím, že se náležitě nevěnovala řízení a způsobila srážku s jinou tramvají, při níž byly zraněny tři osoby a způsobena škoda na vozidlech ve výši 376 000,- Kč.

Krajský soud v Ostravě zamítl odvolání stěžovatelky, neboť konstatoval, že závěry soudu prvního stupně je třeba pokládat za odpovídající skutkovým zjištěním, napadený rozsudek soudu prvního stupně se logicky vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, vyložil, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl a netrpí podstatnými vadami a odpovídá kritériím § 120 odst. 3 a § 125 tr. řádu.

Dovolání stěžovatelky bylo podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016 č. j. 6 Tdo 681/2016-32.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvává, stejně jako v předchozím trestním řízení, na tvrzení, že trpí již od dětství vadou prostorového vidění, a z tohoto důvodu se neměla stát řidičkou drážního vozidla. Má za to, že pokud by lékaři posuzující zdravotní způsobilost stěžovatelky k výkonu povolání řidičky tramvaje řádně plnili své povinnosti, nemohlo k výše uvedené nehodě dojít. Dále nesouhlasí s argumentací dovolacího soudu stran výkladu zásady umělé izolace jevů a zásadou gradace v příčinné souvislosti.

IV.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Okresního soudu v Ostravě jako vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti. Samosoudkyně Okresního soudu v Ostravě odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí, proto nebyl důvod vyjádření stěžovatelce zaslat k replice.
V.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.

V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje námitky, které byly již uplatněny obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatelka nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatelky, umožnily jí podílet se na dokazování, právě provedení důkazu obhajobou vedlo k vrácení věci k došetření soudu prvního stupně a vyžádání si dalších lékařských posudků, které byly náležitě zohledněny v rámci trestního řízení. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna.

Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelce. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v posuzovaném případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněné stěžovatelky.

Pokud stěžovatelka nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu ohledně zásady gradace příčinné souvislosti a umělé izolace jevů, Ústavní soud nemá argumentům uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu co vytknout.

Je tak namístě shrnout, že stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.