IV. ÚS 3427/12
IV.ÚS 3427/12 ze dne 15. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. A., zastoupeného JUDr. Ondřejem Kochmanem, advokátem, AK se sídlem Londýnská 674/55, 120 21 Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012 č. j. 30 Co 222/2012-272 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 1. 2012 č. j. 3 C 294/2010-212 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o výživné manželky.

Z napadených rozsudků připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud Praha-západ po provedeném dokazování vyhověl žalobě manželky stěžovatele, V. A., a uložil stěžovateli povinnosti přispívat na její výživu částkou 18 000 Kč měsíčně, od 1. 11. 2011 částkou 10 000 Kč měsíčně; žalobu co do částky 8 000 Kč měsíčně od 1. 11. 2011 zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že výši vyživovací povinnosti počínaje dnem 19. 10. 2010 snížil na částku 14 000 Kč měsíčně, od 1. 11. 2011 na částku 8 000 Kč měsíčně a rozhodl o výši a způsobu úhrady nedoplatku na výživném. Z odůvodnění napadených rozsudků vyplynulo, že manželství obou účastníků trvá pouze formálně, manželka s dvěma nezletilými dětmi narozenými X.X.XXXX opustila v červnu 2010 společnou domácnost a podala žádost o rozvod. Při posouzení hmotné úrovně obou manželů okresní soud zjišťoval výši rodičovského příspěvku manželky a majetkové poměry stěžovatele, ve kterých rozlišil období od podání žaloby do 31. 10. 2011, kdy byl stěžovatel zaměstnán a pobíral plat, a období po tomto datu, kdy byl stěžovatel evidován jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce. Pro toto období okresní soud posoudil stěžovatelovy výdělkové možnosti a schopnosti podle nabídky volných pracovních míst pro uchazeče o zaměstnání se srovnatelnou kvalifikací a nabízené odměny. Skutková zjištění okresního soudu a z nich vyplývající právní závěry Krajský soud v Praze označil za správné, korigoval pouze výši měsíční částky výživného s přihlédnutím k vyživovací povinnosti stěžovatele vůči nezletilým dětem a jeho odůvodněným potřebám.

V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl obecným soudům, že při úvaze o jeho výdělkových možnostech podle nabídek volných pracovních míst nezohlednily, že reálně nemá žádné zaměstnání, a tedy ani žádný příjem, navíc je omezen zdravotními potížemi, které mohou mít při hledání zaměstnání negativní vliv. Závěr, že je v jeho možnostech dosáhnout příjmu 28 000 Kč, resp. 40 000 Kč měsíčně, označil za libovolný, bez opory v provedeném dokazování. Namítl, že obecné soudy dostatečně nezkoumaly odůvodněné potřeby jeho manželky a přiznání výživného v situaci, v jaké se oba manželé nachází, odporuje dobrým mravům. Porušení rovnosti účastníků řízení stěžovatel dovodil z reakce obecných soudů, které k jeho tvrzením a předloženým důkazům nepřihlédly, zatímco bez návrhu kteréhokoliv z účastníků Okresní soud Praha-západ vyhledal nabídky práce pro absolventy VŠE a tyto použil v řízení jako důkazy.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud se již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil k hlediskům, za nichž může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů. Ve své judikatuře vymezil rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a formuloval obecné podmínky, za nichž může do jejich rozhodování ingerovat (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257). Vyložil rovněž, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost, či dokonce správnost rozhodnutí, včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud jako orgán ochrany tak zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, hodnotí je zpravidla jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06, publ. in Sb. n. u., sv. 46, str. 471).

Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadené rozsudky takovými vadami netrpí.

Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, že se obecné soudy poměry účastníků řízení zabývaly a vyhodnotily je jako komplikované, konfliktní, objektivně velmi problematicky zjistitelné, nicméně nedovodily, že by přiznání výživného bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině). Svoje skutkové závěry v tomto směru založily na náležitě identifikovaných a přiměřeným způsobem provedených důkazech, hodnocených jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. str. 2 - 4 rozsudku okresního soudu). Pokud stěžovatel jejich závěru oponoval s poukazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 663/11 ze dne 8. 8. 2011, považuje Ústavní soud za vhodné upozornit, že i v tomto - ústavní stížnost odmítajícím - usnesení dal jednoznačně najevo, že ve vztahu k obecným soudům není "superrervizní" instancí, a zejména ne instancí skutkovou.

Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o rozporu napadených rozsudků s ustanoveními zákona o rodině zakotvujícími vzájemnou vyživovací povinnost mezi manžely (§ 91 odst. 1 a 2); obecné soudy hodnotily hmotnou úroveň obou účastníků a ve smyslu § 96 odst. 1 věty první zákona o rodině přihlédly i k jejich odůvodněným potřebám, jakož i příjmové potencialitě stěžovatele v období od 1. 11. 2011. Jde-li o normu s relativně neurčitým pojmem ("odůvodněné potřeby" oprávněného, "schopnosti, možnosti a majetkové poměry" povinného), vymezuje ji v individuálním případě obecný soud, který ji interpretuje v kontextu se všemi okolnostmi jím posuzované věci. Přezkum právního posouzení soudem učiněného pak z ústavně právního hlediska neobstojí zpravidla pouze tehdy, jestliže vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) neobstojí; přitom není samo o sobě rozhodné, že význam kritérií, jež obecný soud pokládal při vymezení neurčitého pojmu za určující, může být hodnocen též odlišně. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal a stěžovatelovy poukazy na nálezy sp. zn. II. ÚS 3113/10 ze dne 21. 4. 2011 a I. ÚS 770/11 ze dne 27. 3. 2012 považoval v tomto směru za nepřípadné, neboť jejich nosné rozhodovací důvody se s projednávanou věcí míjí.

Opíral-li stěžovatel své tvrzení o porušení zásady rovnosti účastníků v řízení o skutečnost, že nalézací soud k jeho tvrzením a předloženým důkazům nepřihlédl, zatímco jiné důkazy sám vyhledal a provedl, Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu a pokud soud v řízení o vyživovací povinnosti mezi manžely vyžádá od úřadu práce nabídku volných míst za účelem zjištění příjmové potencionality povinného, nepředstavuje takový postup porušení principu rovnosti účastníků řízení. Rovné postavení účastníků řízení ve své podstatě znamená, že obě procesní strany musí mít možnost předložit svou věc nezávislému soudu za podmínek, které neznevýhodňují výrazným způsobem jednu z nich vůči druhé; k tomu však v projednávané věci nedošlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. října 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.