IV. ÚS 3401/16
IV.ÚS 3401/16 ze dne 13. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 13. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. V., zastoupeného JUDr. Jiřinou Jirákovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, Třebízského 175, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2016 č. j. 28 Co 243/2016-869 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. 11. 2015 č. j. 30 Nc 433/2014-606, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 12. 10. 2016, doplněné podáním ze dne 4. 11. 2016, A. V. (dále jen "otec" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci péče o nezletilou dceru A. V. (dále jen "nezletilá"), a v řízení o návrhu otce na změnu výchovy a o úpravu styku.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.

Otec se domáhal vydání rozsudku, kterým by nezletilá dcera byla svěřena do jeho péče a matce byla uložena povinnost platit výživné ve výši stanovené rozhodnutím soudu.

Dne 5. 11. 2015 rozsudkem č. j. 30 Nc 433/2014-606 Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") návrh otce na změnu výchovy zamítl (výrok I) a upravil styk otce s nezletilou (výroky II a III). Na základě obsáhlého dokazování soud dospěl k závěru, že nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala změnu výchovného prostředí nezletilé. Znaleckým posudkem a výslechem znalců, jakož i zprávou z Centra psychologicko-sociálního poradenství, bylo prokázáno, že oba rodiče jsou schopni nezletilou vychovávat, nicméně svými vzájemnými konflikty a negativním vztahem zapříčinili tu skutečnost, že nezletilá se nemůže cítit v bezpečí ani u jednoho z nich. Pro svůj další vývoj potřebuje stabilní prostředí, a střídavá péče tak nepřichází v úvahu. Sami rodiče jsou tak vinni tím, v jakém psychickém stavu se nezletilá nachází, a to bez ohledu na míru jejich zavinění.

Dne 29. 7. 2016 rozsudkem č. j. 28 Co 243/2016-869 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání J. V. (dále jen "matka") proti výrokům II a III, a k odvolání otce proti výroku I, rozsudek okresního soudu ze dne 5. 11. 2015 č. j. 30 Nc 433/2014-606 ve výrocích II a III změnil, upravil styk otce s nezletilou (výrok I), a ve výroku I rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok III). Odvolací soud konstatoval, že komunikace mezi rodiči nezletilé je velmi špatná a že vzájemné vztahy rodičů jsou velmi konfliktní, až nenávistné. Rodiče mají odlišné výchovné postupy a rozdílná a nesmiřitelná výchovná prostředí by mohla způsobit u nezletilé až rozštěpení osobnosti. Pro nezletilou je důležité jedno výchovné prostředí. U obou rodičů je výchovné prostředí závadné, u matky je ale přece jen příznivější vzhledem k věku a pohlaví nezletilé, a méně zatěžující. Střídavá péče dává větší prostor ke konfliktům a není v zájmu nezletilé, což znalci dostatečně vysvětlili.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva na ochranu proti neoprávněnému zasahováním do soukromého a rodinného života, na spravedlivý proces, a na výchovu a péči o dítě, a korespondující práva nezletilé, jakož i právo obou domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu, zaručená především v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Stěžovatel je toho názoru, že při rozhodování o svěření dítěte do péče je nezbytné vycházet z předpokladu, že v nejlepším zájmu nezletilého dítěte je zásadně střídavá péče, která není pouze právem rodičů, ale také jejich povinností, jak plyne z řady rozhodnutí Ústavního soudu, na něž poukázal.

Obecným soudům stěžovatel vytkl, že náležitým způsobem nezjišťovaly přání nezletilé a neřídily se kritérii nejlepšího zájmu dítěte stanovenými Ústavním soudem pro svěřování dítěte do péče. Dosavadním postupem obecných soudů se cítí diskriminován ve svém právu na výchovu a péči o dítě.

K doplnění ústavní stížnosti stěžovatel Ústavnímu soudu předložil "Zprávu z psychologického vyšetření" Střediskem ROSA, z. s., ze dne 19. 10. 2016, a uvedl, že ji ke dni odeslání ústavní stížnosti neměl k dispozici a dle jeho názoru má podstatný význam pro rozhodování ve věci.
IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatel tvrdil porušení práv zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy.

Ústavní soud neshledal, a z ústavní stížnosti ani nevyplývá, jakýkoliv náznak porušení požadavků spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy, a v tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Nadále ji tudíž bude posuzovat jen z hlediska tvrzeného porušení základních práv a svobod zaručených v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, jimž koresponduje právo na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Článek 10 odst. 2 Listiny má následující znění: "Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života."

Podle čl. 32 odst. 4 Listiny: "Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona."

Čl. 8 Úmluvy zní:

"1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných."

Ústavní soud je toho názoru, že každá soudní úprava práv a povinností rozvedených rodičů k nezletilým dětem je svým způsobem zásahem do výše uvedených základních práv, což však samo o sobě neznamená, že se vždy musí nutně jednat o zásah protiústavní, neboť primárně se zpravidla jedná o důsledek jednání rodičů, kteří se neshodnou na výkonu rodičovské péče. Takový soudní zásah by byl porušením čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy, pokud by nebyl "v souladu se zákonem", nesledoval legitimní cíl nebo cíle podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy a nebyl pro dosažení sledovaného cíle nebo cílů "nezbytný v demokratické společnosti."

Každý zásah do rodinného života resp. do práva rodiče na péči o děti a jejich výchovu musí mít zákonný podklad. Nerespektování zákonné úpravy omezení rodičovské péče je současně i porušením Listiny a Úmluvy. Ústavní soud je oprávněn soulad se zákonem v případě potřeby přezkoumávat při respektování zásady, že jsou to především obecné soudy, které zákon vykládají a aplikují.

Z napadených soudních rozhodnutí je zřejmé, že měla svůj základ v zákoně, zejména v ustanovení § 891 odst. 1 o. z., dle něhož "Nedohodnou-li se rodiče, nebo vyžaduje-li to zájem na výchově dítěte a poměry v rodině, soud styk rodiče s dítětem upraví.", a sledovala ochranu zájmů dětí, což je podle ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte "předním hlediskem" při jakékoliv činnosti týkající se dětí a legitimním cílem ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

Zbývá proto posoudit, zda rozsah styku s nezletilou může být považován za "nezbytný v demokratické společnosti", což vyžaduje posoudit, zda důvody uvedené k ospravedlnění tohoto opatření byly relevantní a dostatečné pro účely výše citovaných článků Listiny a Úmluvy.

Úkolem Ústavního soudu není nahrazovat obecné soudy při výkonu jejich jurisdikce v oblasti výchovy a styku rodičů s dětmi, ale spíše posoudit, ve světle příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, rozhodnutí přijatá těmito orgány při výkonu svěřených pravomocí a přiznané možnosti uvážení.

Rozsah uvážení přiznávaný obecným soudům se bude lišit v závislosti na povaze dané otázky a významu zájmů, o které jde. Zejména při rozhodování o svěření do výchovy Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") uznal, že obecné soudy požívají širokou míru uvážení. Nicméně přísnější posouzení je vyžadováno při dalších omezení rodičovských práv, jako např. omezení styku. Taková další omezení obsahují nebezpečí, že rodinné vazby mezi dítětem a jedním nebo oběma rodiči by mohly být účinně omezeny (srov. rozsudek ESLP ze dne 26. 2. 2004 ve věci Görgülü proti Německu, stížnost č. 74969/01, odst. 42 a násl., a tam uvedená rozhodnutí).

Pokud jde o úpravu styku otce s nezletilou v posuzované věci, Ústavní soud poznamenává, že okresní soud založil své rozhodnutí na obsáhlém dokazování, z něhož mimo jiné dovodil, že nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala změnu výchovného prostředí nezletilé. Rodiče svými vzájemnými konflikty a negativním vztahem zapříčinili tu skutečnost, že nezletilá se nemůže cítit v bezpečí ani u jednoho z nich. Pro svůj další vývoj potřebuje stabilní prostředí, a střídavá péče tak nepřichází v úvahu.

Odvolací soud vyšel ze zjištění okresního soudu a dospěl ke shodnému závěru, že střídavá péče by poskytovala větší prostor ke konfliktům a není v zájmu nezletilé.

Proti těmto závěrům soudů nelze z ústavněprávního hlediska ničeho namítat. V důsledku uvedeného proto nedošlo k tvrzenému porušení citovaných článků Listiny a Úmluvy.

K otázce "precedenční nezávaznosti" nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, např. usnesení ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 2426/15 (dostupné na http://www.nsoud.cz/).

K tomu se sluší dodat, že soudy ve věci rozhodující zajisté správně vzaly v úvahu při posuzování stěžovatelova případu též čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Zájem nezletilé totiž vskutku byl předním hlediskem při jejich úvaze, zda nezletilou do střídavé péče svěřit či nikoliv. Jinak řečeno, zájem jednoho z rodičů na svěření nezletilého dítěte do střídavé péče nemůže převážit zájmy nezletilého dítěte, jsou-li s tímto zájmem v rozporu.

V dané souvislosti pak Ústavní soud dodává, že - obecně uváženo - je v zájmu nezletilé, aby její rodinné vazby s otcem i matkou byly stejně kvalitní. Je ovšem nejen na matce, ale i na stěžovateli, aby již rozjitřené vztahy mezi ním a matkou nebyly podobně jako v minulosti bořeny, nýbrž citlivě budovány.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.