IV. ÚS 34/04
IV.ÚS 34/04 ze dne 25. 3. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 34/04




Ústavní soud rozhodl dne 25. března 2004 ve věci ústavní stížnosti P. O. zastoupeného JUDr. J. S. advokátem proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. Nco 80/2003,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 26. 1. 2004 domáhá se stěžovatel kasace shora uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.

Ústavní soud vyžádal ve věci předložení spisu Krajského soudu v Plzni 19 C 46/2001 a podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyzval k vyjádření i účastníka řízení - Vrchní soud v Praze.

Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelovo přesvědčení, že vrchní soud zasáhl do jeho ústavně chráněných práv tím, že vzdor jím uplatněné námitky podjatosti soudkyně Krajského soudu v Plzni JUDr. M. N. bylo rozhodnuto tak, že tato soudkyně není vyloučena z projednání a rozhodování věci vedené Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 19 C 46/2001. V ústavní stížnosti stěžovatel stručně rekapituluje průběh sporu, v němž jako žalobce domáhá se ochrany osobnosti proti žalovaným V. R. a D. Z. - Plzeň, připomíná, že namítl podjatost uvedené soudkyně z důvodů, které v řízení podrobně specifikoval a které v ústavní stížnosti opakuje a vyslovuje přesvědčení, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho právo na spravedlivé, veřejné a v přiměřené lhůtě projednané věci nezávislým soudem, přičemž cituje ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "jen Úmluva") a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, o nichž má za to, že jsou pro posouzení jeho návrhu relevantní.

Z vyžádané spisu se vskutku podává, že po pravděpodobně značně rozjitřeném jednání u nalézacího soudu dne 15. 5. 2003 v závěru tohoto roku zástupce žalobce uvedl, že "namítá podjatost samosoudkyně z důvodů jejího vztahu k němu, ke způsobu protokolace a k věci samé". Námitku podjatosti posléze sám stěžovatel podáním na č. l. 127 ze dne 29. 5. 2003 i jeho právní zástupce doplněním námitky podjatosti na č. l. 128 - 131 ze dne 30. 5. 2003 velmi podrobně specifikovali. Soudkyně JUDr. M. N. se k podané námitce podjatosti vyjádřila odmítnuvši ji jako neopodstatněnou dne 18. 6. 2003. Právní zástupce žalobce pak znovu doplnil námitku podjatosti podáním z 1. 7. 2003 (č. l. 138 - 140). Věc byla poté soudem prvého stupně předložena soudu nadřízenému, který o námitce rozhodl naříkaným usnesením.

Týž soud jako účastník řízení o podané ústavní stížnosti ve svém vyjádření k této ústavní stížnosti odkazuje na zdůvodnění stížností napadeného usnesení, zdůrazňuje, že tímto rozhodnutím nebylo rozhodnuto ve věci, připomíná ta ustanovení občanského soudního řádu, jež byla aplikována, eventuelně, která do budoucna aplikovaná býti mohou, a klade otázku, zda předmětné rozhodnutí má být již v této fázi řízení věcně předmětem posuzování Ústavního soudu. Vrchní soud v Praze poté opakuje důvody, pro které neshledal námitku podjatosti za opodstatněnou; ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, a navrhuje proto její odmítnutí či zamítnutí.

Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou naplněny všechny procesní podmínky takovýto přezkum připouštějící. Přitom je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy) nejen předpisy ústavními, ale i zákonem o Ústavním soudu.

Podaná ústavní stížnost nevykazuje formální vady návrhu, byla podána ve lhůtě stanovené pro její podání, řádně zastoupený stěžovatel je k jejímu podání oprávněn a Ústavní soud byl by k projednání tohoto návrhu příslušný, pakliže by ovšem nejednalo se o návrh nepřípustný.

Otázkou uplatňování těch ustanovení o. s. ř., jimiž se naplňuje ústavní právo na zákonného soudce, zabýval se Ústavní soud opakovaně. Ve všech případech, v nichž svými rozhodnutími shledal Ústavní soud porušení uvedeného ústavního práva, šlo však o kauzy zrcadlově odlišné od případu stěžovatele. Ústavní soud zastává stanovisko, že je přípustná (a může být i opodstatněná) ústavní stížnost proti rozhodnutí o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci (viz např. nález II. ÚS 105/01), a to proto, že takovýmto rozhodnutím učiněným v průběhu řízení jsou jeho účastníci bez možnosti efektivní nápravy zbaveni právě práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce.

Naopak v případech, kdy v souladu s předpisy občanského procesního práva je rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti tak, jako v dané věci, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavně právního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje, přičemž za takový prostředek nepovažuje se návrh na povolení obnovy řízení (§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem. Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví především je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v případě posuzovaném tedy norem občanského práva procesního. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).

V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy meritorně o jeho sporu dosud obecnými soudy rozhodnuto nebylo. Lze zajisté souhlasit se stěžovatelem potud, pokud namítá, že rozhodování ve věci musí být spravedlivé a že by odporovalo ústavním principům, pokud by věc byla rozhodnuta soudkyní, která ji rozhodovat neměla, ježto měla býti z rozhodování vyloučena. Avšak bude-li mít v dalším průběhu řízení stěžovatel za to, že právě taková situace v jeho sporu nastala, nic mu nebude bránit, aby proti ní brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež mu tak jsou dány k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, domníval-li by se stěžovatel, že stav protiústavnosti jím tvrzený napraven nebyl, mohl by se zásahu Ústavního soudu domáhat. Ačkoli tedy stěžovatel považuje naříkané usnesení vrchního soudu za nezvratné, není možno tuto jeho argumentaci přijmout, neboť ve skutečnosti je ústavní stížnost podána předčasně a proti rozhodnutí, které přípustným předmětem ústavního přezkumu není.

Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), které je jedním z komponentů širšího práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), musí být naplňováno v celém tomto procesu těmi obecnými soudy, jež jsou povolány v něm rozhodovat; je tedy - jak již uvedeno shora - nepřijatelné, aby naplňování úsilí o nalézání spravedlnosti obecnými soudy v dané věci nahrazoval Ústavní soud svým vlastním vstupem do řízení meritorně dosud neskončeného.

Jakkoli tedy Ústavní soud v obecné rovině, a to i s možnými odkazy na svoji vlastní judikaturu, souhlasí s tím, že k závěru o vyloučení soudce postačuje existence důvodu pochybovat o jejich nepodjatosti (ne tedy jistota o tom, že je tu podjatost dána), přičemž však k vyloučení soudce může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (viz např. nálezy I. ÚS 167/94, II. ÚS 105/01), nic to nemění na tom, že v dané věci v žádném případě nemůže v tuto chvíli otázku podjatosti jakkoli hodnotit. Proto také Ústavní soud neztotožňuje se s názorem účastníka, že je podaná ústavní stížnost nedůvodná, neboť tím, zda je či není důvodná, vůbec se nemohl zabývat, když při konstatování nepřípustnosti podané ústavní stížnosti jakýkoli vstup Ústavního soudu do věcného přezkumu naříkaného usnesení jest vyloučen.

Z vyložených důvodů byla proto podaná ústavní stížnost, jakožto nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 25. března 2004

JUDr. Miloslav Výborný soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.