IV. ÚS 3396/09
IV.ÚS 3396/09 ze dne 15. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. Š., právně zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Moravská Třebová, Cihlářova 4, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. září 2009, č.j. 6 To 440/2009-46, dále proti usnesení Policie ČR, okresního ředitelství Bruntál, služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality ze dne 17. května 2006 ČTS: ORBR-165/BR-OK-2006, a proti obžalobě Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 19. února 2007, sp. zn. 1 ZT 236/2006, spojené s návrhem aby Ústavní soud rozhodl, že se ve věci trestný čin nestal, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a vydání požadované deklarace, neboť má za to, že napadenými rozhodnutími bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 8 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Usnesením Okresního soudu v Bruntále, ze dne 23. července 2009, č.j. 0 Nt 1361/2008-14, byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy trestního řízení ve věci stěžovatele, vedený u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 104/2009. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení shora napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl jako podanou po lhůtě.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení předcházejícího vydání napadeného usnesení krajského soudu. Popsal, že rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 25. září 2007, č.j. 4 T 33/2007-794, byl shledán vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle § 247a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy platném znění (dále jen "trestní zákon"), a byl odsouzen podle § 249a odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. K odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. března 2008, č.j. 6 To 752/2007-910, jímž zrušil rozsudek nalézacího soudu a nově shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 8 odst. 1 k § 249a odst. 2 trestního zákona. Poté stěžovatel podal současně návrh na obnovu řízení a dovolání. Řízení o obnově bylo přerušeno do rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten usnesením ze dne 25. února 2009, sp. zn. 3 Tdo 1459/2008, zrušil rozsudky okresního i krajského soudu a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Poté probíhalo řízení o návrhu na povolení obnovy řízení a následně i řízení ve věci samé.

Dále stěžovatel obecně konstatoval zásah do svých práv a uvedl, že nepodal žádný návrh na obnovu řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 104/2009. Konstatoval rovněž napadené usnesení Policie ČR, jímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání, a napadenou obžalobu kterou podala státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství v Bruntále. Ve zbývající části rozsáhlé ústavní stížnosti pak zopakoval svoji stížnost proti rozhodnutí Okresního soudu v Bruntále, ze dne 23. července 2009, č.j. 0 Nt 1361/2008-14, včetně doplnění této stížnosti.

Pro svůj nesouhlas s postupem orgánů činných v trestním řízení, stěžovatel navrhl zrušit napadená rozhodnutí a deklaraci, že trestný čin se nestal.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 0 Nt 1361/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat. Podstatná část ústavní stížnosti přitom představovala doslovný přepis podání, jimiž stěžovatel brojil proti rozhodnutí Okresního soudu v Bruntále, ze dne 23. července 2009, která adresoval Krajskému soudu v Ostravě.

Ze spisu i z dokumentů, které zaslal stěžovatel v příloze k ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Policie ČR, ze dne 17. května 2006, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele. Poté byla na stěžovatele dne 19. února 2007 podána obžaloba, rovněž napadená v této ústavní stížnosti. Následně probíhala u Okresního soudu v Bruntále řízení ve věci samé (sp. zn. 4 T 33/2007). Poté, co byla, jak již výše uvedeno, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, zrušena rozhodnutí Okresního soudu v Bruntále a Krajského soudu v Ostravě, byla věci přidělena nová spisová značka 1 T 104/2009. Návrh na obnovu řízení pak okresní soud zamítl a v rozhodnutí uvedl již novou spisovou značku. Rozhodnutí Okresního soudu v Bruntále bylo stěžovateli sděleno přímo na veřejném jednání dne 23. července 2009, stížnost pak stěžovatel podal dne 3. srpna 2009.

Za tohoto stavu věci Krajský soud v Ostravě stížnost napadeným usnesením odmítl jako podanou po zákonné lhůtě. Z ústavní stížnosti však není patrné, že by stěžovatel tuto okolnost zpochybňoval, vyjma obecného konstatování odkazujícího na konzistentní judikaturu.
V naříkaném právu zaručeném v čl. 36 Listiny rozhodně nemůže být zkrácen někdo, jemuž soud nevyhověl pro zmeškání zákonné lhůty. Zásahem do práva na spravedlivý proces by naopak bylo nerespektování zákonného ustanovení, což se v projednávané věci nestalo. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení, a proto ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podle tohoto ustanovení odmítnul.

Pokud se týká dalších dvou napadených rozhodnutí, usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání a podání obžaloby Okresním státním zastupitelstvím v Bruntále, konstatuje Ústavní soud, že tyto se týkaly jiného řízení, v jehož rámci mohl stěžovatel uplatňovat příslušné procesní nástroje. Z tohoto pohledu je tedy třeba na návrhy na zrušení těchto rozhodnutí hledět jako na návrhy nepřípustné. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je totiž nepřípustná ústavní stížnost, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.

Jen pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že Okresní soud v Bruntále dne 9. března 2010, nyní pod sp. zn. 1 T 104/2009, ve věci rozhodl. Řízení tedy doposud nebylo pravomocně ukončeno.

Pokud se týká návrhu, jímž se stěžovatel domáhá vydání rozhodnutí Ústavního soudu, že se ve věci trestný čin nestal, odkazuje Ústavní soud na čl. 39 Listiny podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Čl. 40 odst. 1 Listiny pak stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Tato okolnost plyne rovněž z čl. 90 Ústavy ČR, v části, která je zaměřena na obecné soudy, jejichž soustava je uvedena v čl. 91 Ústavy ČR. Nevztahuje se však na Ústavní soud, který je, i se svými kompetencemi, definován v čl. 83 až 89 Ústavy ČR. Za této situace je návrh, aby Ústavní soud deklaroval věc, která nespadá do jeho Ústavou ČR stanovené kompetence, třeba posoudit jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu takový návrh Ústavní soud odmítne.

Ústavní soud rovněž považuje za nezbytné poukázat na svoji judikaturu, týkající se ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, upravujícího obligatorní právní zastoupení stěžovatele advokátem. Smyslem tohoto procesního institutu je, aby Ústavní soud, jako specializovaný soud, nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy (sp. zn. I. ÚS 89/94 publ. in SbNU ÚS sv. 2 str. 151). Smysl a účel lze rovněž spatřovat ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem, kdy s tím spojená povinnost právního zastoupení má zajistit nejenom kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, ale i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení (sp. zn. Pl. ÚS - st. 1/96, publ. in SbNU ÚS sv. 9 str. 471). Z předloženého podání je však zřejmé, že účel právního zastoupení nebyl bohužel v projednávané věci naplněn.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.