IV. ÚS 3380/11
IV.ÚS 3380/11 ze dne 8. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Alešem Čápem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Jihlavě, Divadelní 1604/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011 č. j. 30 Cdo 4023/2010-242, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2009 č. j. 68 Co 232/2009-169 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. ledna 2009 č. j. 20 C 52/2008-134, v řízení o zaplacení částky 1.373. 430,- Kč, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastnice) zaplacení částky 1.373.430,- Kč, a to jednak z titulu náhrady škody (částka 373.430,- Kč) a jednak z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu (ve výši 1.000.000,- Kč). Majetková škoda mu měla vzniknout v důsledku toho, že v řízení před Okresním soudem v Táboře vedeném pod sp. zn. 4 C 166/1990 nebylo rozhodnuto o nákladech řízení, jež vznikly otci stěžovatele, a dále o nákladech vzniklých mimo soudní řízení, které otec stěžovatele vyčíslil na 68.600,- Kčs, jež rovněž vynaložil k domáhání se členských práv v družstvu Opařeny. Okresní soud však tento jím druhý uplatněný požadavek na náhradu škody ve výši 68.600,- Kčs založil do spisu na místo toho, aby vyčlenit uvedenou částku k samostatnému řízení a v dalším postupoval v souladu s ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř." nebo "občanský soudní řád"). Nemajetková újma, za níž stěžovatel uplatňoval přiměřené zadostiučinění, měla pak otci stěžovatele vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudu v témže řízení. Předmětné řízení sp. zn. 4 C 166/1990 vedené před Okresním soudem v Táboře bylo pravomocně skončeno dne 29. 12. 1992 a otec stěžovatele uvedené pohledávky vztahující se k náhradě vzniklé újmy převedl s ohledem na svůj zdravotní stav v lednu 1996 na stěžovatele. Stěžovatel návazně v souvislosti s požadavkem, aby bylo o nákladech řízení rozhodnuto, doručil dne 11. 7. 2007 Okresnímu soudu v Táboře návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Tento návrh byl Krajským soudem v Českých Budějovicích usnesením ze dne 8. 11. 2007 č. j. 15 Nc 211/2007-34 zamítnut s odůvodněním, že předmětné řízení před Okresním soudem v Táboře bylo pravomocně skončeno v roce 1992, což znamená, že řízení neběží a k průtahům nedochází.

3. Stěžovatelovu žalobu Obvodní soud pro Prahu 2 v nyní posuzované věci na zaplacení částky 1.373.430,- Kč rozsudkem ze dne 9. ledna 2009 č. j. 20 C 52/2008-134 zamítl, a to ohledně náhrady materiální škody z důvodu promlčení a ohledně zadostiučinění z důvodu opožděného podání žaloby. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ke stěžovatelem podanému odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2009 č. j. 68 Co 232/2009-169 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. srpna 2011 č. j. 30 Cdo 4023/2010-242 odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje argumentaci, kterou uplatňoval v písemných podáních v řízení před obecnými soudy a polemizuje s odůvodněním jejich rozhodnutí. Zdůrazňuje, že jím uplatněný nárok na náhradu škody neměl vazbu na samu projednávanou věc vedenou u Okresního soudu v Táboře a zahrnoval i další položky (např. cestovné). Soudy měly navíc přihlédnout k vyššímu věku stěžovatelova otce, a tím i k jeho procesním možnostem, stran nichž se jeho otci nedostalo ze strany soudu žádného poučení. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že o otcově nároku vztahujícímu se k nákladům řízení nebylo dosud rozhodnuto a tedy nemohlo dojít k promlčení jeho práva na náhradu škody. O škodě se z hlediska promlčení subjekt podle stěžovatelova názoru dozví až v okamžiku, kdy soudy vysloví právní názor, že o žalované částce nebudou rozhodovat. Taktéž podle stěžovatele nelze vypočítávat, kdy došlo k promlčení nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, pokud řízení o žalované částce 68.600,- Kčs nebylo řádně skončeno. S ohledem na shora uvedené stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud: I. Zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů. II. Vyložil, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s navrženými důkazy. III. Vyložil, zdali mohou odůvodnění rozhodnutí nahradit výroky rozhodnutí. IV. Uložil Okresnímu soudu v Táboře pokračovat v řízení o částce 68.600,- Kčs, V. Uložil Okresnímu soudu v Táboře, aby předložil stěžovatelův návrh ze dne 10. 7. 2007 na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (jednání o náhradě škody ve výši 68.600,- Kčs) k projednání Nejvyššímu soudu a vyložil, že předčasně vydané usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11. 2007 č. j. 15 Nc 211/2007-34 nezbývá než zrušit.
II. 5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 20 C 52/2008.

6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňovala již ve své žalobě, v podaném odvolání i dovolání. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by nasvědčoval opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, kterými se již obecné soudy ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly a s nimiž se vypořádaly.

7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud stojící mimo soustavu obecných soudů [čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

8. Těžiště ústavní stížnosti představuje stěžovatelovo tvrzení, že o jeho žalobním návrhu na náhradu škody ve výši 68.600,- Kčs nebylo v řízení před Okresním soudem v Táboře dosud rozhodnuto a nemohlo tedy dojít k promlčení jeho práva na náhradu majetkové škody a taktéž k promlčení nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu. K této základní stěžovatelově námitce Ústavní soud po seznámení se se spisovým materiálem shledává, že se obecné soudy touto stěžovatelovou námitkou k řízení před Okresním soudem v Táboře podrobně zabývaly a po zvážení všech skutkových okolností a na základě jimi vyložené právní argumentace dospěly k závěru, že náhradu majetkové škody a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu nelze stěžovateli přiznat. Ústavní soud považuje v tomto směru odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů za dostačující a konstatuje, že zejména Nejvyšší soud velmi podrobně reagoval na stěžovatelem uplatňovanou argumentaci a vyložil právní důvody, které neumožňují stěžovatelově žalobě vyhovět. Na obsah jeho odůvodnění proto postačí pro stručnost pouze odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nutné jeho argumentaci znovu opakovat. To se plně týká i základní stěžovatelovy námitky, že žalovaná částka 68.600,- Kčs neměla žádnou vazbu na věc samu projednávanou před Okresním soudem v Táboře, k čemuž Nejvyšší soud jednoznačně zdůraznil, že otec stěžovatele měl možnost podat v tomto směru návrh na doplnění rozsudku nebo uplatnit novou žalobu. Ústavní soud v posuzované věci neshledal ze strany obecných soudů při výkladu a aplikaci příslušných právních předpisů znaky svévole, učiněný výklad předmětných ustanovení nepostrádá racionální základnu a nevykazuje ani jiný ústavněprávní deficit.

9. Ústavní soud dodává, že úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu, jehož primárním úkolem je ve smyslu ust. § 14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu Ústavnímu soudu nenáleží.

10. Pokud stěžovatel namítá, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s navrženými důkazy, pak pro toto své tvrzení stěžovatel neuvádí žádné konkrétní argumenty, jimiž by se mohl Ústavní soud zabývat. Domáhá-li se stěžovatel vydání nálezu, jímž by Ústavní soud přikázal orgánu veřejné moci konat ve smyslu takového pozitivního jednání, jak je v ústavní stížnosti navrhováno (petit pod body IV. a V.), je třeba dovodit, že se jedná o návrh, který Ústavní soud při své rozhodovací činnosti nemůže reflektovat. Takovou kompetencí totiž Ústavní soud nedisponuje a navíc se uvedený stěžovatelův návrh - uložit soudu daný postup - ani nevztahuje k řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí.

11. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Na této skutečnosti nic nemění ani stěžovatelova námitka, že měl Okresní soud v Táboře vzít v úvahu, že jeho otci bylo 74 roků. K tomu je třeba dodat, že je věcí každého účastníka řízení usilovat o ochranu svých práv. Zásada vigilantibus iura scripta sunt předpokládá odpovědnost účastníka za ochranu svých práv, která je plně v jeho dispozici, včetně účelného užití právní pomoci.

12. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.