IV. ÚS 338/04
IV.ÚS 338/04 ze dne 3. 5. 2005

U 9/37 SbNU 723
Státní občanství a jeho trvání jako podmínka restituce

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Usnesení

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Pavla Rychetského a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 3. května 2005 sp. zn. IV. ÚS 338/04 ve věci ústavní stížnosti MUDr. D. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2004 č. j. 13 Co 145/2004-44, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 18 C 88/2002-30 ze dne 16. ledna 2004, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o poskytnutí finanční náhrady za nevydanou nemovitost.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel ústavní stížností včas podanou a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 18 C 88/2002-30 ze dne 16. ledna 2004, kterým tento jako soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele proti vedlejšímu účastníku o poskytnutí finanční náhrady ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím. Má za to, že vydáním napadeného rozhodnutí byla porušena jeho základní práva, zejména práva zakotvená v čl. 1, čl. 3 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze věc po právní stránce nesprávně posoudil, jestliže interpretoval ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., tak, že oprávněnou osobou může být pouze ta fyzická osoba, která podmínku státního občanství České republiky (předtím ČSFR) splňovala ke dni 1. října 1991 a současně i ke dni 1. listopadu 1994, tj. ke dni účinnosti uvedeného nálezu. Dle jeho názoru je rozhodující skutečnost, že byl jako žadatel československým státním občanem ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. ke dni 1. dubna 1991. K tomuto datu však nesplňoval podmínku trvalého pobytu na území ČSFR a jedině z toho důvodu nemohl svůj nárok v zákonem stanovené lhůtě (tj. do 1. října 1991) uplatnit. Poté, co byla zmíněným nálezem Ústavního soudu, účinným od 1. listopadu 1994, podmínka trvalého pobytu zrušena, běžela nová půlroční lhůta pro uplatnění restitučních nároků. Skutečnost, že stěžovatel již v té době občanem České republiky nebyl, dle názoru stěžovatele není pro jeho posouzení jako oprávněné osoby z hlediska zákona č. 87/1991 Sb. rozhodná, neboť v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že byl občanem ČSFR ke dni účinnosti zákona. Má za to, že výklad, že musí být splněna podmínka občanství jak k datu účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tak k datu účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., je nad rámec zákona a v neprospěch oprávněných osob a znevýhodňuje žadatele, kteří nesplňovali původní, nálezem zrušenou podmínku trvalého pobytu, neboť u těchto osob má být splněna podmínka občanství ke dvěma časovým okamžikům. Z uvedeného nálezu Ústavního soudu dle něj nic takového nevyplývá. Pokud by totiž stěžovatel neměl na finanční náhradu za předmětné nemovitosti nárok ani po vydání uvedeného nálezu z důvodu, že občanství České republiky v mezidobí pozbyl, pak by byl zmařen smysl tohoto nálezu, neboť jeho účelem bylo umožnit fyzickým osobám, které byly ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. státními občany ČSFR, avšak nesplňovali podmínku trvalého pobytu, uplatnit své restituční nároky dodatečně. Stěžovatel tedy považuje výklad Městského soudu v Praze za ústavně nekonformní, neboť zakládá evidentní nerovnost mezi žadateli a nerespektuje ratio legis restitučního zákonodárství, spočívající alespoň v určité nápravě následků porušení základních práv a svobod nastalých v době nesvobody. Ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. je dle něj třeba vykládat tak, aby bylo možno tohoto účelu dosáhnout. Rozhodnutí Městského soudu v Praze však dle něj uvedené závěry nereflektuje, proto navrhuje jeho zrušení.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně na podkladě závěru, opřeného o konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, dle nějž stěžovatel není v postavení oprávněné osoby podle § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., neboť sice byl státním občanem ČSFR ke dni 1. října 1991, ale nebyl jím již ani ke dni 1. listopadu 1994 ani ke dni 8. července 1998, tedy ke dni nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 153/1998 Sb. Na tomto závěru trvá a odkazuje na rozbor uvedený v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Není si vědom, že by jeho rozsudkem nebo postupem, který jeho vydání předcházel, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nebo jeho jiného práva chráněného Ústavou nebo Listinou. Navrhuje tedy zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud z napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. ledna 2004 č. j. 18 C 88/2002-30, který si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal, zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatele proti České republice - Ministerstvu financí (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) na zaplacení částky 500 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % od 23. 6. 1999 do zaplacení jako finanční náhradu za nevydanou 1/8 domu a pozemku v k. ú. Žižkov, obec Praha, dle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel byl občanem ČSFR ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. k datu 1. dubna 1991, občanství však pozbyl ke dni 27. května 1994 (kdy obdržel rozhodnutí o udělení státního občanství USA na základě své předchozí žádosti), tedy před datem 1. listopadu 1994, kdy nabyl účinnosti nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Soud prvního stupně dospěl na základě uvedeného k závěru, že stěžovatele není možné považovat za oprávněnou osobu z hlediska zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť ve lhůtě nálezem nově stanovené pro uplatnění nároků nesplňoval jednu z podmínek nutných pro přiznání tohoto postavení, totiž občanství České republiky. Obdobný závěr zaujal soud i ve vztahu k nálezu Ústavního soudu č. 153/1998 Sb.

K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Městský soud v Praze, který ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 2. června 2004 č. j. 13 Co 145/2004-44 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dle něj osoba uplatňující nárok na finanční náhradu za nemovitosti, které jí nelze vydat podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., je k tomuto kroku oprávněna mj., splňuje-li podmínku státního občanství. Měl-li nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. umožnit mj. uplatnění restitučních nároků těm občanům původně ČSFR, v době jeho účinnosti již občanů České republiky, kteří je nemohli uplatnit v důsledku nenaplnění neústavní a uvedeným nálezem již zrušené podmínky trvalého pobytu nejpozději ke dni 1. října 1991, platí, že osoba uplatňující restituční nárok, zde žalobce (stěžovatel), podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění po účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., musela podmínku státního občanství splňovat nejpozději ke dni 1. října 1991 a současně ke dni 1. listopadu 1994 (viz již rozsudkem soudu prvního stupně označený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 654/97). Obdobně nálezem Ústavního soudu č. 153/1998 Sb. byla ke dni jeho účinnosti, tj. k 8. červenci 1998 zrušena část ustanovení § 13 odst. 3 zákona ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona" tak, aby vzhledem k uplynutí zákonné jednoroční lhůty tam uvedené z uplatnění nároku na finanční náhradu za nevydané nemovitosti nebyly vyloučeny osoby, které mají trvalý pobyt mimo území České republiky. Před účinností tohoto nálezu totiž byly tyto osoby vyloučeny z okruhu oprávněných osob a jejich východisko spočívalo v tom, že vyvolaly fiktivní spor o vydání věcí jen proto, že jim zamítavý rozsudek umožnil požadavek finanční náhrady založit na běhu druhé ze lhůt uvedených v ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Stejně jako v nálezu č. 164/1994 Sb. jednoroční lhůta uvedená v § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. začíná běžet dnem vykonatelnosti nálezu, tj. dnem jeho uveřejnění ve Sbírce zákonů, což bylo dnem 8. července 1998, ve které žalobce (stěžovatel) žalovaného o předmětnou finanční náhradu požádal (dopisem dne 18. června 1999). Podle názoru odvolacího soudu však musel splňovat podmínku občanství ČSFR k 1. říjnu 1991, což žalobce (stěžovatel) splňoval, a současně k 1. listopadu 1994 a ke dni 8. července 1998, což však splnit nemohl. Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud nárok stěžovatele shledal neopodstatněným a žalobu zamítl, a odvolací soud tedy jeho rozsudek podle § 219 občanského soudního řádu potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.
Ústavní stížnost není důvodná.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené jen opakují argumenty, kterými se zabývaly soud nalézací i soud odvolací a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly.

Ústavní soud skutečně nálezem ze dne 12. 7. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 3/94 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 1, nález č. 38; vyhlášen pod č. 164/1994 Sb.] zrušil dnem 1. 11. 1994 v ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích podmínku trvalého pobytu oprávněných osob na území republiky (ČSFR a České republiky). V praxi zrušení těchto ustanovení znamenalo, že oprávněnými osobami podle § 3 zákona se stali také občané ČSFR (České republiky), kteří na území republiky neměli trvalý pobyt, a nemohli tak své nároky ve lhůtách stanovených zákonem o mimosoudních rehabilitacích uplatnit. Běh těchto lhůt (šestiměsíční podle § 5 odst. 2 a jednoroční podle § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.) byl však vázán na den účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, tj. 1. 4. 1991. Aby občané, jejichž nárok byl založen teprve nálezem Ústavního soudu, tj. dnem 1. 11. 1994, mohli své nároky vůbec uplatnit, Ústavní soud týmž nálezem zrušil v ustanovení § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích i slova "ode dne účinnosti tohoto zákona" a vyložil, že lhůty uvedené v těchto ustanoveních začnou běžet dnem vykonatelnosti nálezu, tedy dnem 1. 11. 1994. Pro ucelenost pohledu se sluší dodat, že Ústavní soud zrušil i barieru lhůty odvíjející se od účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích v ustanovení § 5 odst. 5 citovaného zákona, a to nálezem ze dne 4. 12. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 24/96 (Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 133; vyhlášen pod č. 2/1997 Sb.), a v ustanovení § 13 odst. 3 citovaného zákona nálezem sp. zn. Pl. ÚS 24/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 11, nález č. 62; vyhlášen pod č. 153/1998 Sb.) - od toho nálezu odvíjí se rovněž aktivita stěžovatele, který v jím stanovené lhůtě požádal o vyplacení finanční náhrady dle § 13 citovaného zákona.

Ústavní soud České republiky se ústavností vymezení okruhu oprávněných osob v zákoně o mimosoudních rehabilitacích zabýval již ve svém nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (viz výše). V úvodu své argumentace přitom posoudil interpretační význam preambule zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z níž vyplývá, že cílem zákona o mimosoudních rehabilitacích je "snaha zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd", k nimž došlo v období let 1948 až 1989. První otázku, kterou si Ústavní soud v této souvislosti položil, bylo, zda "zmírnění" následků "některých" křivd lze s ohledem na princip rovnosti chápat toliko ve vztahu k okruhu a intenzitě majetkových zásahů zejména do vlastnictví občanů

v rozhodném období, anebo zda je možné v něm spatřovat i zákonný prostor pro zúžení okruhu oprávněných subjektů s ohledem na jejich trvalý pobyt. Na danou otázku soud odpověděl záporně, když konstatoval, že prostor pro vyloučení určitých subjektů z okruhu těch, které znaky některého restitučního titulu naplní, z uvedené formulace preambule zákona dovodit nelze. Rámec možného omezení okruhu oprávněných osob je dle názoru Ústavního soudu dán pouze ustanovením čl. 11 odst. 2 Listiny, podle něhož zákon může stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů České republiky. Z tohoto ustanovení pak dovodil závěr, že Listina v daném ustanovení "nezmocňuje zákonodárce k stanovení dalších podmínek nabytí vlastnictví (ať už v rámci restitučního procesu či obecně)". A contrario tudíž platí, že čl. 11 odst. 2 Listiny zmocňuje zákonodárce ke stanovení podmínky státního občanství při nabývání vlastnictví v rámci restitučního procesu [přičemž okruh věcí stanovených zákonem, na které se vztahuje nárok na vydání věcí oprávněnými osobami disponujícími státním občanstvím (ČSFR, resp. České republiky) je vymezen v § 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích]. Na jiném místě odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/94 se shodně uvádí, že podmínka trvalého pobytu je "v rozporu s čl. 11 odst. 2 Listiny, který zmocňuje zákonodárce toliko stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice".

V návaznosti na závěry, obsažené v uvedeném nálezu Ústavního soudu, od nichž ani v posuzované věci nemá Ústavní soud důvodu se odchylovat, lze uvést následující :

Podle čl. 11 odst. 2 Listiny "zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice" (přičemž dle čl. 42 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 2 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. se jedná o státní občanství České republiky a území České republiky). Ustanovení čl. 11 odst. 2 Listiny je tudíž speciálním ustanovením k ústavnímu principu rovnosti všech subjektů ohledně nabývání a ochrany vlastnického práva (příkladem jeho promítnutí do právního řádu je ustanovení § 17 zákona č. 219/1995 Sb., devizový zákon). Je to právě čl. 11 odst. 2 Listiny, jenž vytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu oprávněných osob v restitučním zákonodárství.

Cílem restitučního zákonodárství bylo nejen zmírnění některých majetkových křivd, spáchaných komunistickým režimem, nýbrž i chápání restitucí jako jedné z forem privatizace. V podmínce státního občanství se proto promítla snaha zákonodárce provést restituci tehdy, když je dána přítomnost restituenta, a tím i pravděpodobnost péče řádného hospodáře o restituovaný majetek.

Prizmatem uvedeného cíle a účelu zákona č. 87/1991 Sb. je nutné nahlížet i na postavení stěžovatele. Důvodem obecných soudů pro zamítnutí žalob stěžovatele byla skutečnost, že stěžovatel pozbyl státního občanství České republiky v době před nabytím účinnosti nálezu č. 164/1994 Sb., tedy po jeho účinnosti již nebylo možné jej za osobu oprávněnou považovat, přestože podmínku státního občanství splňoval jak k účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (k 1. dubnu 1991), tak k poslednímu dni lhůty pro uplatnění restitučních nároků podle původního znění tohoto zákona (1. října 1991).

Je nepochybné, že osoba uplatňující nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to bez ohledu na to, zda jde o nárok na vydání věci či o nárok na vyplacení zákonem stanovené náhrady tam, kde k vrácení věci přistoupit nelze, je oprávněnou osobu jen tehdy, splňuje-li podmínku státního občanství. Okamžik, ke kterému by tuto podmínku musela splňovat, však tímto zákonem není stanoven. Účelem zrušení podmínky trvalého pobytu však bylo jen to, aby osoby, které jinak splňovaly všechny předpoklady aktivní věcné legitimace k uplatňování nároku již v období po nabytí účinnosti citovaného zákona, mohly v nově otevřené lhůtě své nároky uplatnit. Za osoby, které se staly osobami oprávněnými teprve dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., však lze vzhledem k hmotněprávní povaze restitučního nároku považovat pouze ty, které ke dni účinnosti tohoto nálezu splňovaly všechny zákonem stanovené podmínky vyjma podmínky trvalého pobytu a u nichž po účinnosti nálezu odpadla pouze tato podmínka při zachování podmínek ostatních, neboť pouze ty dostály všem předpokladům složené právní skutečnosti, za jejíhož splnění lze vůbec o vzniku nároku hovořit. Nález se tak týká pouze občanů České republiky (za splnění dalších zákonem stanovených podmínek) a pouze u těchto občanů a v jejich prospěch byla podmínka trvalého pobytu vypuštěna. Za takové osoby tedy nelze považovat ty, jež přede dnem 1. listopadu 1994 (před účinností uvedeného nálezu) nesplňovaly (přestaly splňovat) kteroukoli podmínku požadovanou tímto zákonem, tedy např. i podmínku státního občanství ČSFR (České republiky). Pro osoby, které ke dni jeho účinnosti kromě podmínky trvalého pobytu nesplňovaly kteroukoliv z dalších podmínek pro uplatnění návrhu, citovaný nález možnost uplatnění jejich nároků neotevřel. Tyto osoby tedy nelze nadále za osoby oprávněné ve smyslu restitučních předpisů považovat.

Ústavní soud z uvedených důvodů nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Právní závěry odvolacího soudu jsou totiž výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Napadeným rozhodnutím nedošlo ani k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Ani jedno z těchto ustanovení přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud nemohl stěžovateli přisvědčit, ani pokud namítá, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny). Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž se právo vlastnit majetek vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94 (Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 41, str. 295), sp. zn. I. ÚS 107/96 (Sbírka rozhodnutí, svazek 6, nález č. 72) či nález sp. zn. Pl. ÚS 41/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 10, nález č. 37; vyhlášen pod č. 88/1998 Sb.)]. Posledně jmenovaný nález uvádí, že "pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže... Porušit právo na ochranu neexistujícího práva (byť neexistujícího jen prozatím) je pojmově vyloučeno.". Ustanovení čl. 11 Listiny tedy nelze interpretovat tak, jako by ve věcech restitučních zaručovalo ochranu i tvrzenému nároku na vlastnictví.

Ústavní soud dospěl k závěru, že zamítavé rozhodnutí ve věci stěžovatelova restitučního nároku, k němuž soud dospěl ústavně konformní interpretací příslušných ustanovení zákona, jejichž ústavnost stěžovatel sám nikterak nezpochybňuje, nelze považovat za projev diskriminace.

Stěžovatel se dále dovolává i Úmluvy. Podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má každá fyzická osoba právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva uvedený článek nezaručuje "právo na restituci". Nelze jej rovněž interpretovat tak, že ukládá omezení volnosti smluvních států stanovit podmínky, za kterých přistoupí k navrácení majetku, který na ně byl převeden před tím, než ratifikovaly Úmluvu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jantner proti Slovensku ze dne 6. 3. 2003). Ani podmínka státního občanství stanovená v aplikovaném restitučním předpisu tedy neodporuje citovanému ustanovení, což ostatně potvrdila rozhodnutí o nepřijatelnosti vydaná Evropským soudem pro lidská práva ve věci Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, obdobně Polacek a Polacková proti České republice (obě byla vydána dne 10. 7. 2002). Právo na pokojné užívání majetku proto nebylo napadeným rozhodnutím porušeno.

Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.