IV. ÚS 3377/09
IV.ÚS 3377/09 ze dne 15. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, 149 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Vinohradská 30, 120 00 Praha 2 - Vinohrady, proti výrokům II. a III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009 č. j. 23 Co 461/2009-134 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými výroky usnesení obecného soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti účastníků řízení dle článku 37 odst. 3 Listiny, a aby tyto výroky zrušil. Dále stěžovatelka žádá přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 13. 7. 2009 č. j. 9 C 165/2007-93 zastavil řízení, jímž se žalobce po stěžovatelce domáhal obnovení přístupu k Internetu, a žalobci uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 17 136,- Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že dle ustanovení § 129 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, měl o této věci rozhodovat Český telekomunikační úřad, a tudíž není dána pravomoc soudu. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2009 č. j. 23 Co 461/2009-134 ve výroku II. větě první změnil rozhodnutí soudu v prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; ve zbytku odvoláním napadené usnesení potvrdil. Současně pak výrokem III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel z ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že žalobce nezavinil zastavení řízení, neboť stěží mohl mít vědomost o tom, že o jeho nároku má rozhodovat jiný orgán.

Stěžovatelka je přesvědčena, že podáním žaloby k orgánu, který nemá pravomoc o jeho nároku rozhodovat, žalobce zcela jednoznačně procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a tudíž jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení. Argumentaci městského soudu považuje za nepřípadnou, poněvadž neznalost zákona neomlouvá a protože nebyla respektována všeobecně známá judikatura Ústavního soudu. Nadto pokud by se nepřiznání účelně vynaložených nákladů na obranu žalované strany mělo stát normou, došlo by k oslabení práva na ochranu před šikanózními žalobami. Naplnění podmínek pro přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem spatřuje stěžovatelka v tom, že nerespektováním dlouhodobě dostupné judikatury a zavdáním příčiny k podání ústavní stížnosti došlo ke zvlášť intenzivnímu zásahu do jejích ústavně zaručených práv.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].

K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Je tomu tak proto, že rozhodnutí soudu o nákladech řízení konstituuje toliko procesní právo, resp. povinnost, která nemá zjevný odraz v ústavně zaručených právech a svobodách. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Vzhledem k tomu, že ve sporu o náklady řízení je možno toliko zpochybňovat výklad a aplikaci jednoduchého práva, k nimž není Ústavní soud povolán, musí soudem předložená interpretace a aplikace právní normy nabýt až podoby excesu, aby dosáhla ústavněprávního rozměru. O takové situaci lze hovořit tehdy, jestliže je předložená interpretace a aplikace příslušné normy výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Naopak argumentace pouze v rovině nesprávnosti není s to dosáhnout roviny protiústavnosti.

Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu stejně jako je jeho věcí uvážit, zda žalobce zavdal příčinu k zastavení řízení ve smyslu ustanovení § 146 o. s. ř. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.

Vzhledem k tomu, že - jak bylo řečeno - kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu (byť si v projednávané věci lze představit rozhodnutí přiléhavější), přičemž obecný (odvolací) soud se podaným výkladem a aplikací ustanovení § 146 o. s. ř. nedopustil excesu v intencích výše podaného výkladu, neshledal Ústavní soud porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky a tedy ani důvod pro kasační zásah vážící se k náhradově nákladovým výrokům soudu druhého stupně.

Ústavní soud proto odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výsledek řízení pak nemohla být stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.