IV. ÚS 3359/16
IV.ÚS 3359/16 ze dne 18. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti B. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 559/28, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2016 č. j. 30 Cdo 4750/2015-200, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2015 č. j. 18 Co 199/2015-174, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. února 2015 č. j. 12 C 105/2013-134, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 10. října 2016 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Bekim Koshi (dále jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv. Konkrétně stěžovatel namítá zásah do základního práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím garantovaného článkem 36 odst. 3 Listiny, jakož i porušení práva na ochranu vlastnictví dle článku 11 odst. 1 Listiny. Dne 28. prosince 2016 stěžovatel doplnil svoji ústavní stížnost podáním, v němž odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2011 sp. zn. III. ÚS 1976/09 a ze dne 29. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 2551/13 (jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:

1) Před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále také jen "soud prvního stupně") probíhalo pod sp. zn. 12 C 105/2013 občanskoprávní řízení, v němž se stěžovatel, v postavení žalobce, domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 24 866 Kč, představující tzv. obhajné a částky 525 000 Kč, představující přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nedůvodným trestním stíháním, obojí z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Žalobce byl od 2. prosince 2010 trestně stíhán pro přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. května 2012 č. j. 1 T 151/2011-144, byl dle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby.

2) Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. února 2015 č. j. 12 C 105/2013-134, mimo jiné, zastavil řízení co do částky 24 866 Kč, uložil žalované zaplatit žalobci 19 125 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu (tj. co do 505 875 Kč) žalobu zamítl. Současně uložil žalované zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 53 966 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zahájením a vedením trestního stíhání byla žalobci způsobena nemajetková újma spočívající v zásahu do jeho osobnostních práv. Jako odpovídající formu zadostiučinění stanovil peněžitou náhradu a její výši určil (s ohledem na intenzitu daného zásahu) na 19 125 Kč.

3) K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 1. července 2015 č. j. 18 Co 199/2015-174, rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrdil, zčásti jej změnil tak, že žalobu zamítl i v rozsahu nároku na zaplacení 19 125 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Současně žalobci uložil zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč. Odvolací soud konstatoval, že forma přiznaného zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a přiznání zadostiučinění nad rámec konstatování porušení práva je namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska slušnosti mělo poškozenému skutečně dostat jiné formy satisfakce. Po opětovném zvážení jednotlivých kritérií rozhodných pro posouzení rozsahu nemajetkové újmy odvolací soud uzavřel, že přiznání zadostiučinění nad rámec konstatování porušení práva není ve věci žalobce namístě.

4) Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. srpna 2016 č. j. 30 Cdo 4750/2015-200 odmítl, neboť žalobce v něm neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 až § 238a o. s. ř.

III.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti nejprve obecně zpochybňuje závěr soudu prvního stupně o výši přiznaného přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, již považuje za nepřiměřeně nízkou.

Co se týče závěru odvolacího soudu, že odpovídající formou přiměřeného zadostiučinění je ve věci stěžovatele konstatování porušení práva, stěžovatel tento závěr považuje za odporující ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Dle označeného ustanovení musí být poskytnuté zadostiučinění přiměřené, což podle stěžovatele prý v dané věci zcela zjevně není, neboť podle judikatury Ústavního soudu má být za nedůvodné trestné stíhání obvykle přiznáno zadostiučinění ve formě peněžité náhrady. Jiná forma zadostiučinění je poskytována pouze výjimečně, pokud by (s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci) přiznání zadostiučinění ve formě peněžité náhrady bylo v rozporu s obecně sdílenou ideou spravedlnosti.

Stěžovatel je přesvědčen, že samotné zproštění obžaloby lze obecně vnímat jako konstatování porušení práva. Bylo-li již takové "konstatování porušení práva" učiněno v trestním řízení (zprošťujícím rozsudkem), nelze další konstatování porušení práva (žalovanou, potažmo obecnými soudy v odškodňovacím řízení) pokládat za adekvátní formu přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Je-li standardně za průtahy v občanskoprávním řízení přiznáváno zadostiučinění ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok průtahů, je podle stěžovatele naprosto "nedůvodné a nelogické", aby (za obvyklých okolností) nepříslušela bezdůvodně trestně stíhané osobě vůbec žádná peněžitá náhrada.

Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká pochybení i ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení před prvostupňovým a odvolacím soudem. Odvolací soud totiž uvedl, že ohledně nemajetkové újmy byla ve věci zcela úspěšná žalovaná, ve věci náhrady škody pak stěžovatel. Takový závěr však stěžovatel považuje za odporující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013. Stěžovatel byl, co do základu žalovaného nároku na náhradu nemajetkové újmy, úspěšný, a proto mu přísluší i náhrada nákladů řízení. K tomu stěžovatel zdůrazňuje, že žaloba byla podána téměř šest měsíců poté, co u žalované uplatnil svůj nárok na náhradu škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Protože žalovaná na žádost stěžovatele v zákonné lhůtě nereagovala, byl stěžovatel nucen podat žalobu, neboť v opačném případě by hrozilo promlčení jeho nároku. I přesto však odvolací soud přiznal žalované vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, což stěžovatel považuje za porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.

K rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že tento je povinen otázku přípustnosti dovolání posuzovat na základě textu dovolání jako celku, nikoliv pouze podle toho, zda obsahuje či neobsahuje uvedení spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje. Postup Nejvyššího soudu v dané věci proto stěžovatel považuje za projev přepjatého formalismu, jenž vyústil v porušení práva stěžovatele na soudní ochranu.
IV.

Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, podaná včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).

Otázkou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se Ústavní soud v minulosti opakovaně zabýval (srov. především nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11), přičemž konstatoval, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků.

Prvním krokem je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemajetková újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se přiměřenou formou zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení § 31a odst. 2 a 3 zákona o odpovědnosti státu. Posouzení relevantních zákonných hledisek pro náhradu nemajetkové újmy je však primárně otázkou aplikace podústavního práva, k níž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o civilní žalobě proti státu, nebyl-li poškozený s formou zadostiučinění spokojen (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. května 2013 sp. zn. II. ÚS 5/13 a ze dne 20. října 2014 sp. zn. I. ÚS 958/14).

Ústavní soud již dříve připomněl, že podle stávající právní úpravy nemusí být přiměřené zadostiučinění vždy přiznáno v penězích (srov. ustanovení § 31a odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti státu). Takový přístup Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje, a správní či soudní rozhodnutí, jimiž bylo pouze konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z článku 36 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 1138/16 a judikaturu zde citovanou).

Označená zákonná úprava ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě (a s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem) buď toliko konstatovaly porušení práva či nad jeho rámec přiznaly náhradu škody, případně nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Toto posouzení však zásadně spadá do pravomoci soudů a Ústavnímu soudu nenáleží, aby takové posouzení přehodnocoval, neboť mu nepřísluší přivlastňovat si roli obecného soudu. Přezkum ze strany Ústavního soudu je tak omezen pouze na hodnocení, zda napadená rozhodnutí nevykazují prvky libovůle, potažmo jiného zjevného excesu, jímž by obecné soudy překročily meze ústavnosti.

V projednávané věci odvolací soud přihlédl jak ke skutečnosti, že žalovaná po podání žaloby nárok stěžovatele na náhradu škody ve výši 24 866 Kč postupně uznala a uvedenou částku uhradila, tak i k tomu, že stanoviskem ze dne 3. července 2013 žalovaná přiznala stěžovateli zadostiučinění ve formě konstatování nezákonného rozhodnutí a omluvila se za jeho vydání.

Odvolací soud se následně zabýval konkrétními a specifickými okolnostmi dané věci. Vzal v potaz, že stěžovatel nebyl stíhán vazebně, byl ohrožen trestem odnětí svobody do dvou let, přičemž nepodmíněné uložení takové trestu spíše nepřicházelo v úvahu. V době zahájení trestního stíhání byl stěžovatel nezaměstnaný a žádné konkrétní dopady trestního stíhání v rovině pracovní netvrdil, ze strany orgánů činných v trestním řízení nešlo o vykonstruovanou kriminalizaci, v dané trestní věci byly prováděny standardní vyšetřovací úkony a jeho kauze se nedostalo mediální publicity. V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že změny v chování stěžovatele k rodinným příslušníkům, jeho družce a bratrovi, údajně pozoroval bratr stěžovatele již před zahájením předmětného trestního stíhání (po propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody). Při zohlednění všech uvedených relevantních zjištění následně odvolací soud dospěl k závěru, že za přiměřené odškodnění nemajetné újmy na straně stěžovatele je třeba považovat již konstatování porušení práva a omluvu žalované.

Uvedený právní závěr odvolacího soudu nevykazuje žádné znaky nepřípustné svévole či extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Odvolací soud naopak postupoval v intencích ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněné pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) a odůvodnění jeho rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí.

K odkazům stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu nezbývá než říci, že právě z té se podává, že obecné soudy jsou povinny při určení formy přiměřeného zadostiučinění vycházet z jedinečných skutkových okolností individuálního případu. V projednávané věci Ústavní soud shledal, že obecné soudy se uvedenému imperativu nijak nezpronevěřily. Důvody, pro které odvolací soud korigoval závěr soudu prvního stupně o formě přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, se z jeho rozhodnutí zřetelně podávají a Ústavní soud nemá, čeho jim vytknout.

Ke stížnostní námitce týkající se náhrady nákladů řízení Ústavní soud uvádí, že v případě rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění, nelze mechanicky aplikovat pravidlo poměru procesního úspěchu ve věci, nýbrž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem je namístě přihlédnout k úspěchu v meritu sporu (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 660/11 a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. ledna 2014 sp. zn. I. ÚS 3399/13). Stěžovatel neměl ve věci plný úspěch, ale pouze úspěch částečný (co do nároku na náhradu škody ve výši 24 866 Kč). Vůči žalované se domáhal zaplacení částky 525 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním. V tomto směru byla jeho žaloba zamítnuta. Nutno dodat, že stěžovatel v projednávané věci nedosáhl ani konstatování porušení práva ze strany obecných soudů, a proto jeho odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 nelze považovat za důvodný. Z tohoto důvodu odvolací soud v intencích § 142 odst. 2 o. s. ř., vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že každý z účastníků si ve shodě s § 140 o. s. ř. ponese své náklady sám. O úspěchu žalované v dovolacím řízení není pochyb, pročež bylo namístě přiznat jí vůči stěžovateli náhradu nákladů řízení, nadto ve výši 600 Kč. Ani jednotlivé výroky odvolacího soudu o nákladech řízení proto nebyly způsobilé porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Žádné protiústavní deficity neshledal Ústavní soud ani v rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, protože stěžovatelem uvažovaný předpoklad přípustnosti dovolání v dané věci naplněn nebyl. Dovolání stěžovatele neobsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatel nevymezil zákonem předvídaným způsobem, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel se v podaném dovolání nezmínil o žádné ustálené judikatuře dovolacího soudu, od níž by se měl odvolací soud při rozhodování posuzované věci odchýlit a neuvedl ani žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž o případné právní otázce dovolací soud rozhodoval rozdílně. Nejvyššímu soudu současně nepřísluší přehodnocovat správnost právního závěru odvolacího soudu o adekvátnosti výše či formy odškodnění (čehož se stěžovatel zčásti domáhal).

V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, z níž plyne, že úprava dovolání jako mimořádného opravného prostředku obsahuje zvýšené požadavky na jeho obsah, jejichž nedostatek má za následek odmítnutí dovolání. Právě z toho důvodu zákonodárce zároveň stanovil i speciální podmínku dovolacího řízení v podobě právního zastoupení dovolatele advokátem. V projednávané věci byl stěžovatel zastoupen advokátem, kterého si pro zastupování zvolil již v řízení před Nejvyšším soudem a který si měl být vědom, jaké jsou procesní požadavky zákona i judikatury na bezvadné dovolání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. července 2016 sp. zn. I. ÚS 2147/16, či ze dne 6. června 2017 sp. zn. I. ÚS 1612/17).

Ve světle výše uvedeného proto Ústavní soud uzavírá, že jestliže Nejvyšší soud dovolání stěžovatele, které skutečně trpělo vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, odmítl, není takovému rozhodnutí co vytknout.

Protože rozhodnutí obecných soudů nebyla způsobilá porušit práva stěžovatele zaručená článkem 11 odst. 1, článkem 36 odst. 1 a článkem 36 odst. 3 Listiny, Ústavní soud neshledal důvod ke svému kasačnímu zásahu, a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.