IV. ÚS 3321/09
IV.ÚS 3321/09 ze dne 10. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti F. P., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, AK se sídlem v Praze 8, Davídkova 654/27, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009 čj. 30 Co 422/2009-27 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 10. 2003 čj. Nc 7279/2003-3 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 21. 12. 2009 se F. P. (dále jen "povinný", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná ve věci návrhu na nařízení exekuce k vymožení pohledávky Pražské plynárenské, a. s., se sídlem v Praze (dále jen "oprávněná").

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 2. 10. 2003 Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud") podle svého vykonatelného rozhodnutí ze dne 6. 11. 1996 nařídil exekuci k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 1 157,60 Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího řízení ve výši 1 985 Kč a nákladů exekuce, které budou určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce (výrok I.), pověřil provedením exekuce soudního exekutora (výrok II.) a zakázal povinnému ve stanoveném rozsahu nakládat se svým majetkem (výrok III.).

Dne 7. 10. 2009 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinného usnesení nalézacího soudu ve výroku o nařízení exekuce pod bodem I. potvrdil. Povinný v odvolání namítl, že exekuční titul se nestal vykonatelným a v tomto směru tvrdil, že mu rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 6. 11. 1996 nebylo nikdy doručeno, neboť na adrese "P., Č." nikdy nebydlel, ani nezná nikoho, kdo by se tam zdržoval a již třicet let bydlí na adrese "P., Š.". Dále tvrdil, že oprávněnému za dodávku plynu ničeho nedluží, neboť mu vždy řádně a včas platil, a současně připojil ve fotokopiích platební doklady. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že ve stadiu nařízení exekuce - prováděné podle zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - soud zkoumá pouze okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce (§§ 36, 40, 41, 43 a 44 exekučního řádu). Tyto předpoklady byly splněny a nalézací soud proto postupoval správně, když navrženou exekuci nařídil. Exekučním titulem byl rozsudek nalézacího soudu ze dne 6. 11. 1996; tento exekuční titul nabyl právní moci a stal se vykonatelný a ve všech směrech splňuje zákonem stanovené náležitosti pro formální i materiální vykonatelnost soudního rozhodnutí. Odvolací soud dále uvedl, že v předcházejícím řízení nalézací soud usnesením ze dne 10. 5. 1995 povinnému ustanovil opatrovníka z důvodu neznámého pobytu a exekuční titul pak doručoval jedině tomuto opatrovníkovi. Otázkou, kde měl povinný pobyt v době předcházejícího řízení, se soud při rozhodování o nařízení exekuce nemůže zabývat; vychází jen z exekučního titulu a je jím vázán. Případné vady předcházejícího řízení - byť způsobené tím, že účastníků byl ustanoven opatrovník, aniž by byly splněny zákonné předpoklady - se do exekučního řízení nepřenášejí (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2020/98).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno zejména jeho základní právo dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle jehož odstavce prvního "každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu."

Porušení základního práva na spravedlivý proces "spatřuje stěžovatel zejména v tom, že na adrese Č., P., nikdy nebydlel, ani nezná nikoho, kdo by se na této adrese zdržoval. ... zdůrazňuje, že již 30 let bydlí na adrese Š., P." Vzhledem k tomu, že se nikdy na adrese Č. nezdržoval, nebylo mu nikdy doručeno rozhodnutí, podle kterého byla exekuce nařízena. Nalézací soud v tomto směru nevyvinul žádnou snahu zjistit jeho trvalý pobyt a rovnou mu ustanovil opatrovníka, čímž porušil jeho základní práva. Snahu zjistit jeho trvalý pobyt, na kterém se stěžovatel téměř 34 let bez přestávky zdržuje, vyvinul až soudní exekutor, který mu usnesení nalézacího soudu ze dne 2. 10. 2003 doručil dne 15. 7. 2009.

Stěžovatel dále uvedl, že byl nalézacím soudem ustanoven opatrovníkem svého syna R. P., zbaveného způsobilosti k právním úkonům. Z obavy o zdraví svého syna, který by zabavování majetku soudním exekutorem psychicky neunesl, začal údajný dluh splácet. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že skutkový stav nebyl obecnými soudy zjištěn bez důvodných pochybností, čímž bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces.
IV.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Stěžovatelem podaná ústavní stížnost je specifická tím, že nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému rozhodnutí ve věci, nýbrž je podávána ve stadiu výkonu rozhodnutí, kde - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ale o jeho výkon. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury principy spravedlivého procesu vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy plně dopadají i na exekuční řízení (srov. např. nález ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 417/06, Sb. n. u., sv. 43, str. 45, dle něhož oprávněný a povinný mají i v tomto řízení přiměřeně obdobná práva jako účastníci). Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") standardně ve své judikatuře opakuje, že právo na přístup k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy by bylo iluzorní, pokud by konečné rozhodnutí zůstalo neúčinné k újmě oprávněné strany; na výkon rozhodnutí tedy musí být pohlíženo jako na nedílnou součást "procesu" pro účely článku 6 Úmluvy (srov. mj. rozsudek Evropského soudu ze dne 19. 3. 1997 ve věci Hornsby proti Řecku, stížnost č. 18357/91, odst. 40., dostupný na http://cmiskp.echr.coe.int).

Stěžovatel se svojí ústavní stížností domáhal zrušení rozhodnutí vydaných obecnými soudy v exekučním řízení s tvrzením, že jejich vydáním obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z argumentace ústavní stížnosti ovšem nijak nevyplývá, v čem by tvrzená neústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů měla spočívat; jinak řečeno, své tvrzení o porušení základního práva stěžovatel nepodložil jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentací. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z vymezení obsahu ústavní stížnosti v ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nutno dovodit, že z hlediska naplnění jejich náležitostí nepostačuje pouhé formální uvedení některého z ustanovení zaručujících základní právo či svobodu odkazem na toto ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podané ústavní stížnosti tvrzen a odůvodněn konkrétními skutečnostmi, které jsou stěžovatelem spatřovány jako porušující základní právo či svobodu. Těmto požadavkům ústavní stížnost stěžovatele nedostála, avšak vytýkat takto naznačené vady ústavní stížnosti s požadavkem jejich odstranění pod případnou pohrůžkou odmítavého rozhodnutí dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu za daných okolností nepovažoval Ústavní soud za potřebné.

Dle přesvědčení Ústavního soudu není žádného podkladu pro úsudek, že napadená rozhodnutí obecných soudů vybočují z mezí ustálené soudní praxe; Ústavní soud navíc nemá důvod pochybovat o ústavnosti zákonné úpravy, na které byla tato rozhodnutí založena; z toho je pak nutné dovodit, že tvrzení stěžovatele o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zjevně neopodstatněné.

Pokud stěžovatel svojí ústavní stížností vyjádřil současně i svůj nesouhlas s konečným rozhodnutím obecných soudů ve věci samé, což z jejího obsahu lze dovodit, nelze než poukázat na ustálenou judikaturu obecných soudů potvrzovanou standardní (výše již zmiňovanou) judikaturou Nejvyššího soudu (srov. dále mj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2008 sp. zn. 20 Cdo 4548/2007, dostupné na http://www.nsoud.cz), dle které v exekučním řízení není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něho vycházet. Stejně tak ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí soud nezjišťuje, zda povinný uloženou povinnost splnil; v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného. Jestliže povinný uloženou povinnost splnil, může se bránit jen návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí, případně žádat náhradu škody.

Ve vztahu ke konečnému rozhodnutí ve věci, o jehož existenci se stěžovatel musel dozvědět nejpozději dne 15. 7. 2009, kdy mu bylo doručeno (jak sám uvedl) rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 2. 10. 2003, lze též poukázat na procesní prostředky k ochraně práv, jež měl stěžovatel k dispozici od 1. 7. 2009, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Podle § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění zákona č. 7/2009 Sb., žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastníku řízení byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady.

Podle § 234 odst. 5 o. s. ř. z důvodu zmatečnosti uvedeného v § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. lze žalobu podat ve lhůtě 3 měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí.

Podle přechodného ustanovení čl. II bodu 11. zákona č. 7/2009 Sb. z důvodu uvedeného v novém ustanovení § 229 odst. 1 písm. h) lze podat žalobu pro zmatečnost i proti rozhodnutí, které bylo vyhlášeno (vydáno) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; běh lhůty k podání žaloby v tomto případě neskončí před uplynutím 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Stěžovatel tak ve smyslu shora citovaného přechodného ustanovení měl možnost napadnout rozsudek nalézacího soudu ze dne 6. 11. 1996 (část věty před středníkem), a to ve lhůtě tří měsíců od doby, kdy se o něm dozvěděl. Tato lhůta by však neskončila před uplynutím 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., resp. skončila dnem 1. 10. 2009.

Stěžovatel tak měl ve vztahu k meritornímu rozhodnutí procesní prostředek, který mohl čerpat za účelem obrany svých práv (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1277/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. února 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.