IV. ÚS 332/04
IV.ÚS 332/04 ze dne 7. 8. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Ing. L.B., zastoupeného advokátem JUDr. M.V., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2004, čj. 15 Co 474/2004-123, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 8. 10. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 6. 2004, čj. 15 Co 474/2004-123, jímž bylo jako věcně správné potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 12. 2003, čj. 15 C 256/98-106a, kterým bylo jako opožděné odmítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu ze dne 14. 2. 2002, čj. 15 C 256/98-86. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal na znění ustanovení § 28d vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy (dále jen "vyhláška č. 37/1992 Sb."), stanovící náležitosti doručenky, a na znění ustanovení § 28f odst. 3 téhož předpisu, z nějž vyplývá, že byla-li písemnost vyzvednuta až po uplynutí dne, kterým se považuje za doručenou, což byl případ stěžovatele, poskytne se osobě, která písemnost převzala, poučení o tom, kterým dnem se písemnost považuje za doručenou. Stěžovatel konstatoval, že s otázkou, zda byl poučen ve smyslu výše uvedeného ustanovení, se krajský soud vypořádal tvrzením, že příslušné poučení obsahuje sama dodejka. Údaj v levém horním rohu dodejky však dle názoru stěžovatele v žádném případě nemůže sloužit jako poučení ve smyslu § 28f odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., a to zejména s ohledem na to, že tento díl nezůstává u adresáta, nýbrž se adresátovi dostane do rukou pouze na krátký okamžik při podepsání převzetí písemnosti a právě jen za účelem podpisu bez toho, že by byl adresát jakkoliv upozorněn, že dodejka obsahuje rovněž nějaké poučení. Podpisem tak adresát stvrzuje pouze samotné převzetí zásilky. Text na dodejce je pouhým neprokázaným konstatováním, že adresát byl při pokusu o doručení písemnosti vyrozuměn o tom, že si má uloženou písemnost vyzvednout do deseti dnů a jestliže tak neučiní, považuje se poslední den této lhůty za den doručení. Výzva k vyzvednutí zásilky však žádné poučení v tomto smyslu neobsahuje a ani v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl o existenci fikce doručení poučen. Stěžovatel s ohledem na svou oční vadu není schopen drobný text na dodejce přečíst, a to ani s brýlemi. Poštovní doručovatelka text stěžovateli nepřečetla ani na něj nijak neupozornila, což ostatně od ní ani nelze požadovat, protože to není součástí jejích pracovních povinností. Stěžovatel uzavřel, že nebyl poučen ve smyslu § 28f odst. 3 vyhlášky č. 37/1992 Sb., proto vycházel z poučení obsaženého v rozsudku okresního soudu ze dne 14. 2. 2002, čj. 15 C 256/98-86, a odvolání podal ve lhůtě, která z tohoto poučení vyplývala. Za těchto okolností měly obecné soudy dle názoru stěžovatele posoudit jeho odvolání jako včasné a jestliže tak neučinily, porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení a spis okresního soudu, sp. zn. 15 C 256/98.

Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že své potvrzující rozhodnutí vydal po pečlivém zvážení všech okolností a že se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, tedy rovněž s námitkou nedostatku poučení. Stěžovatel nezpochybnil, že dodejku podepsal, námitku týkající se své oční vady uplatnil poprvé až v ústavní stížnosti. Poučení o opravných prostředcích obsažené v rozhodnutí soudu prvního stupně bylo plně v souladu s § 157 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Ve zbytku pak krajský soud odkázal na obsah napadeného usnesení a označil ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s procesními předpisy.

Stěžovatel reagoval na vyjádření účastníka řízení replikou ze dne 17. 1. 2006, v níž konstatoval, že krajský soud pouze polemizuje s existencí jeho oční vady, nicméně s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se v plné šíři nevypořádal. Stěžovateli proto nezbylo než na ústavní stížnosti trvat.

III.

Ústavní soud následně napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal, neboť se ztotožnil s názorem krajského soudu, že stěžovatel byl o fikci doručení řádně poučen prostřednictvím dodejky. Námitce stěžovatele, že svým podpisem stvrdil pouze převzetí písemnosti a nikoliv již své srozumění s poučením o fikci doručení, nelze přisvědčit. Ústavní soud má za to, že z textu na dodejce je dostatečně zřejmé, za jakých okolností se uplatní fikce doručení, lze tedy konstatovat, že nejpozději v okamžiku podpisu dodejky byl stěžovatel s fikcí doručení seznámen. Skutečnost, že stěžovatel nevěnoval textu na dodejce pozornost, ať už z jakýchkoliv příčin, nelze hodnotit jinak než jako nedostatek bdělosti na straně stěžovatele. Pokud jde o oční vadu a její vliv na možnost stěžovatele se s písemným poučením na dodejce seznámit, nutno podotknout, že stěžovatel tuto námitku v řízení před obecnými soudy neuplatnil, proto se jí Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti nemohl věcně zabývat. K námitce stěžovatele, že se řídil poučením obsaženým v rozsudku okresního soudu ze dne 14. 2. 2002, čj. 15 C 256/98-86, lze odkázat na ustálenou soudní judikaturu, akceptovanou rovněž Ústavním soudem (srov. např. usnesení, sp. zn. I. ÚS 521/05, dosud nepublikováno), dle níž poučení o podmínkách náhradního doručení rozhodnutí není součástí poučení o odvolání obsaženého v rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 26 Cdo 1035/2002, ze dne 13. 6. 2002, publikované pod č. 148 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002). Poučení o odvolání tedy bylo stěžovateli poskytnuto v souladu s ustanovením § 157 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť krajský soud se ústavně konformním způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. 8. 2006 Vlasta Formánková předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.