IV. ÚS 3313/11
IV.ÚS 3313/11 ze dne 9. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. V. Š., M. T. a JUDr. Z. K., všichni právně zastoupeni JUDr. Taťjánou Vojtovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 6, Karasovská 832/5, směřující proti rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 14. prosince 2006 č.j. MHMP 456451/1/2006/DOP-O1/Ta-vl., a Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 16. dubna 2007, č.j. 4888/2007-83/O-302, a proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2010, č.j. 8 Ca 199/2007-65, a Nejvyššího správního soudu ze dne 17. srpna 2011, č.j. 9 As 35/2011-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo narušeno jejich ústavně zaručené právo vlastnické, zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na příznivé životní prostředí, zakotvené v čl. 35 Listiny, právo na ochranu zdraví, zakotvené v čl. 31 Listiny, a právo vlastnické, zakotvené v čl. 11 Listiny.

Magistrát hlavního města Prahy vydal ze dne 14. prosince 2006 usnesení č.j. MHMP-456451/1/2006/DOP-O1/Ta-vl., jímž rozhodl, že stěžovatel není účastníkem řízení v dané věci. Usnesením z téhož dne, č.j. MHMP-456451/2/2006/DOP-O1/Ta-vl., rozhodl, že účastníkem řízení ve věci není ani druhá stěžovatelka (M. T.), a usnesením č.j. MHMP-456451/6/2006/DOP-O1/Ta-vl., rozhodl shodně i o první stěžovatelce (Ing. V. Š.). K odvolání stěžovatelů, i dalších osob, vydalo Ministerstvo pro místní rozvoj napadené rozhodnutí, jímž zamítlo jemu předložené stížnosti a napadená usnesení potvrdilo. Proti tomu podali stěžovatelé, společně s dalšími dvěma osobami, správní žalobu, kterou Městský soud v Praze citovaným rozsudkem zamítl. Kasační stížnost stěžovatelů byla zamítnuta.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti jasně a srozumitelně vysvětlili důvody, pro které považují za nesprávná rozhodnutí správních orgánů a správních soudů ve věci části liniové stavby "tunelu Blanka", která se týká stavebního řízení stavby "MO stavba č. 0079 Špejchar - Pelc Tyrolka v rozsahu sítí technického vybavení a podzemních garáží Letná včetně souvisejících objektů na pozemcích v katastrálních územích Hradčany, Dejvice, Bubeneč, Holešovice, Troja a Libeň, Praha 6, 7 a 8.

V ústavní stížnosti namítli, že se domáhají ochrany svých práv, především pak práva na příznivé životní prostředí, a to prostřednictvím účasti na liniové stavbě, která se ve svých důsledcích týká jejich místa bydliště, případně jsou dotčeny nemovitosti v jejich vlastnictví. To za situace, kdy územní řízení proběhlo za zcela jiných podmínek již v roce 1999, od té doby podstatně vzrostl automobilový provoz; a předpokladem výstavby tunelu Blanka bylo dostavění příslušného úseku velkého městského okruhu (k němuž do roku 2025 nedojde). Své námitky chtěli stěžovatelé uplatnit ve stavebním řízení, a to za situace, kdy bydlí, případně jsou vlastníky nemovitostí podél ulice V Holešovičkách, na kterou bude po zprovoznění vyústěn tunel Blanka, a tím do této ulice bude převedena významná část silniční dopravy z něj.

Poté bude jejich vlastnické právo k nemovitostem namísto pěti klasických atributů vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody, disponovat s ním a případně jej i zničit, omezeno pouze na první a na poslední, tedy držet a zničit. Ostatní atributy budou vyloučeny, neboť dotčené stavby, jež jsou stavebně-technicky i právně určeny jako obytné domy, pozbydou klidu a pohody, nebude možné větrání a výrazně klesne i tržní cena nemovitostí. Správní soudy nevzaly v úvahu důkazy, které prokazují zhoršení situace v ulici, a to dopisy Hygienické stanice hlavního městy Prahy, a dopisy ředitele Ústavu dopravního inženýrství hlavního městy Prahy a ředitele Odboru městského investora.

Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku podle stěžovatelů nesprávně konstatuje, že stěžovatelé v řízení, a to ani před správními orgány, neuplatnili žádné konkrétní dotčení svých práv stavbou na níž se domáhali účastenství. Stěžovatelé však nenamítali dopad do svých práv stavbou samotnou, ale důsledků zprovoznění stavy a tím zvýšení dopravní zátěže ze současných 70.000 na 88.000 aut denně. K tomu však stěžovatelé, dle svých slov, poskytli bohatý důkazní materiál. Soudy přitom nesprávně vyhodnotily jejich snahu brojit proti jedné dílčí stavbě, která tvoří integrální součást souboru staveb Tunelového komplexu Blanka, a bez jejíž realizace by nebylo možno stavbu zprovoznit. Správní soudy nesprávně vyhodnotily důkazy předložené stěžovateli. Nejvyšší správní soud rovněž nesprávně posoudil odkaz stěžovatelů na jiné řízení vedené u Nejvyššího správního soudu, vedené pod sp. zn. 2 As 60/2009, kde žalobcem bylo občanské sdružení Za naši budoucnost, jehož jsou stěžovatelé členy.

Stěžovatelé rovněž poukázali na významnou okolnost, a to, že ačkoliv ani správní orgány ani správní soudy neshledaly jako oprávněné jejich požadavky na přiznání účasti na stavebním řízení, byli stěžovatelé osloveni dopisem od společnosti Inženýring dopravních staveb, a.s. Tato společnost, jakožto zástupce investora stavby (Magistrátu hlavního města Prahy), požádala právě občany v ulici V Holešovičkách o poskytnutí plné moci k pro zastupování v případě zajištění nadzemní zástavby protihlukovými opatřeními, a to právě v souvislosti se stavbou, jejímiž nejsou účastníky řízení. Jak je však z přiložených podkladů patrné, tyto rozsáhlé plné moci byly stěžovatelům zaslány nejdříve dne 25. srpna 2011, tedy teprve po vynesení napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 199/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí soudní instancí, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením.

Projednávaná věc je založena na stěžovateli předpokládaném a objektivně velmi pravděpodobném, zásahu, k němuž dojde v důsledku zprovoznění Tunelového komplexu Blanka. Stěžovatelé jsou obyvateli, respektive vlastníky nemovitostí, které sousedí s pozemní komunikací v ulice V Holešovičkách. Tato řadu let existující, rychlostní čtyřproudá komunikace byla vybudována v oblasti existující zástavby a výrazně ovlivnila parametry pohody obyvatel jejího okolí. Zprovozněním tunelu Blanka bude provoz na ulici stěžovatelů ještě více ovlivněn provozem vozidel. Stavba Tunelového komplexu Blanka byla rozčleněna do řady dílčích staveb, týkajících se jednotlivých úseků a částí. Stěžovatelé se proto domáhali účasti na jednom ze stavebních řízení, přičemž vycházeli z logického předpokladu, že nezrealizováním jedné ze staveb, případně prosazením svých oprávněných požadavků na tuto stavbu, nedojde k předpokládanému zásahu, zvýšení (zahuštění) provozu na ulici V Holešovičkách.

Předpokladem účasti na stavebním řízení však je, jak konečně konstatovaly i správní soudy, prokázání dotčení příslušnou stavbou v právech. Stěžovatelé po celé řízení před správními orgány i před správními soudy tvrdili dopad zprovoznění celé stavby. To však byl bohužel hlavní a relativně osamocený argument, který se však přímo netýkal konkrétní stavby (inženýrské sítě v tunelu) u níž ale stěžovatelé dotčení svých práv neuvedli.

Správní soudy byly v rozhodování postaveny před posouzení objektivního vlivu celé stavby, objektivizovaného dopadu na práva stěžovatelů, a to ve vztahu k právním předpisům, které stavební řízení upravují. Podle čl. 2 odstavce 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odstavce 2 Listiny, lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Orgány veřejné moci tedy musely prověřit, zda existuje legální důvod, aby stěžovatelům bylo přiznáno účastenství na stavebním řízení, nebo zda se jedná "pouze" o legitimní snahu stěžovatelů chránit svá práva. Správní soudy, a tím méně správní orgány, mohou rozhodovat o naplnění zákonem daných podmínek bez zákonné opory, takové rozhodnutí by bylo projevem libovůle a tím by bylo jak v rozporu se zákonem, tak by porušilo i citovaná omezení Ústavy a Listiny.

Pokud se týká odkazu stěžovatelů na dopis společnosti Inženýring dopravních staveb, a.s., žádající stěžovatele o poskytnutí plné moci při zastupování při jednáních o protihlukových opatřeních spočívajících ve výměně oken, úprav vytápění apod., to vše v souvislosti s tunelem Blanka, konstatuje Ústavní soud, jak již bylo výše uvedeno, že tato písemnost byla doručena stěžovatelům až poté, co bylo pravomocně ukončeno řízení o kasační stížnosti v jejich věci. Je tedy nabíledni, že správní soudy nemohly tento důkaz provést, respektive jeho existence může být podkladem pro případné jiné procesní kroky, nikoliv však v tomto řízení.

Stěžovatelé neuvedli nic, co by prokázalo, že v jejich věci došlo k nepřiměřenému zkrácení v zaručených právech v důsledku vydání napadených rozhodnutí. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, otázkou účasti stěžovatelů na stavebním řízení se správní orgány i soudy zabývaly dostatečně, v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí jasně a srozumitelně odůvodnily. Námitky stěžovatelů, respektive jejich snaha býti účastníky řízení, však nebyla zacílena směrem, který by mohl vést k uspokojení jejich oprávněných potřeb. Nepřiznání účasti bylo za daného stavu věci sice subjektivně nepříjemným, nicméně správným rozhodnutím. Za daného stavu věci Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzená pochybení orgánů veřejné moci, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.