IV. ÚS 3297/09
IV.ÚS 3297/09 ze dne 9. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti stěžovatele CZECH PRODUCTS s.r.o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, zastoupeného JUDr. Alešem Janochem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Roztokách, Najdrova 2185, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 195/2009-244 ze dne 19. října 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 21. prosince 2009, učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněným podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 29. prosince 2009, dne 6. ledna 2010, dne 1. února 2010 a dne 15. února 2010, se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho základních práv na ochranu vlastnictví, na spravedlivý proces a na rovnost účastníků v řízení, zaručených čl. 11, 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a principu vázanosti soudce zákonem dle čl. 95 Ústavy České republiky, domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

V záhlaví citované rozhodnutí bylo v ústavní stížnosti označeno č. j. 8 Cmo 195/2009-232, avšak k ústavní stížnosti bylo přiloženo rozhodnutí č. j. 8 Cmo 195/2009-244, přičemž toto rozhodnutí bylo vydáno dne 19. října 2009, což koresponduje údaji uvedenému stěžovatelem. Ve spise Městského soudu v Praze sp. zn. 32 Cm 71/2007, který si Ústavní soud vyžádal, se na č.l. 232 žádné rozhodnutí nenachází. S ohledem na uvedené skutečnosti uvedení č. j. 8 Cmo 195/2009-232 považuje Ústavní soud za písařskou chybu a zabýval se rozhodnutím č. j. 8 Cmo 195/2009-244.

Při shromažďování podkladů Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 32 Cm 71/2007, že stěžovatel podal dne 5. ledna 2010, tedy v zákonné lhůtě a souběžně s ústavní stížností, dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Jeho přípustnost je dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
Po posouzení uvedené okolnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Při interpretaci právě citovaného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. června 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Ani u mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, není v době jeho podání zřejmé, zda je či není přípustný, a tedy zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele. Vzhledem k této okolnosti zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Na straně druhé lze i takový mimořádný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenu lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou tedy je pouze to, aby jej příslušný subjekt uplatnil řádně (tedy např. včas a v případě dovolání, jehož přípustnost je dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, zejména aby stěžovatel způsobem, jakým dovolání podá, otevřel prostor pro to, aby dovolací soud měl příležitost posuzovat pro rozhodnutí ve věci stěžejní právní otázku a její specifický judikatorní význam a případně pak dovolání projednat).

Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v projednávané věci podal dovolání, tedy mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jeho přípustnost je dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z jeho obsahu je zřejmé, že na tento důvod není pouze formálně odkazováno, ale stěžovatel skutečně předkládá důvody, které mohou být s to jej naplnit a otevřít prostor pro projednání tohoto dovolání. Jestliže podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, probíhá tedy před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod a není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, když tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku.

Stěžovatel podal mimo projednávané ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu dalších pět ústavních stížností, přičemž o dvou z nich bylo rozhodnuto jako o nepřípustných ze stejného důvodu, jako o ústavní stížnosti projednávané, a to usneseními sp. zn. IV. ÚS 654/10 a III. ÚS 677/10. S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud v dalším odkazuje na uvedená usnesení.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li zákon jinak. V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. dubna 2010

Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.