IV. ÚS 3288/13
IV.ÚS 3288/13 ze dne 13. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel Petr Rota, zastoupený Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem na adrese Praha 5, Janáčkovo nábřeží 84/9, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2013 č. j. Ncp 860/2013-267, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. října 2013, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2013 č. j. Ncp 860/2013-267 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na řádný proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce a soud podle čl. 38 Listiny.

Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností rozhodl ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 46 Cm 68/2002 tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že při rozhodování o věcné příslušnosti podle § 104a odst. 2 o. s. ř. vychází z obsahu žaloby datované 19. listopadu 2001, v níž se žalobkyně Karma Český Brod a.s. proti žalovanému stěžovateli domáhá zaplacení 363 349,10 Kč za lakování kovových výrobků podle smlouvy o spolupráci uzavřené dne 1. února 1999, přičemž žaloba má společný skutkový základ v uvedené smlouvě. K projednání a rozhodnutí této věci jsou podle názoru Vrchního soudu v Praze v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v předmětném řízení vznesl námitku věcné nepříslušnosti Městského soudu v Praze, o které Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením napadeným ústavní stížností. Stěžovatel má za to, že pokud žalobkyně po něm požaduje zaplacení částky 363 349,10 Kč a žádný z jednotlivých nároků nepřesahuje 100 000 Kč, pak jsou k rozhodnutí ve věci příslušné okresní soudy, v dané věci Obvodní soud pro Prahu 5. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2010 sp. zn. Ncp 2505/2010.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")].

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.

K možnosti ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o věcné příslušnosti v dosud neskončeném soudním řízení, o což se v projednávané věci výlučně jedná, se Ústavní soud vyjadřuje ve své judikatuře značně zdrženlivě. Z hlediska ústavně zakotvené dělby moci především obecným soudům přísluší zabývat se výkladem pojmů podústavního práva se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem projednávané věci; při ústavněprávním přezkumu procesního rozhodnutí o věcné příslušnosti se proto musí Ústavní soud v prvé řadě řídit zásadou subsidiarity a principem minimalizace zásahů Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 4. listopadu 2010 ve věci II. ÚS 2889/10 in http://nalus.usoud.cz).

K věcnému přezkumu procesního rozhodnutí o věcné příslušnosti přikračoval Ústavní soud pouze ve zcela výjimečných případech, kdy interpretace rozhodných zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že mohla ve svém důsledku vést k porušení práva na spravedlivý proces [srov. kupř. nálezy ze dne 12. března 2009 sp. zn. IV. ÚS 2956/07 (N 54/52 SbNU 539) a ze dne 6. dubna 2010 sp. zn. IV. ÚS 941/09 (N 72/57 SbNU 3)]. Do této kategorie přináleží i nálezy ze dne 1. června 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455), ze dne 2. září 2010 sp. zn. II. ÚS 2193/10 (N 183/58 SbNU 605) a ze dne 19. prosince 2011 sp. zn. I. ÚS 59/11 (N 216/63 SbNU 479), ve kterých Ústavní soud dovodil požadavek řádného odůvodnění usnesení o věcné příslušnosti ve světle práva na spravedlivý proces.

Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 18. listopadu 2010 sp. zn. Ncp 2505/2010, na které stěžovatel odkazuje, dovodil, že je-li v jedné žalobě uplatněno několik nároků na zaplacení peněžitého plnění se samostatným skutkovým základem, pak soud zkoumá podmínku věcné příslušnosti u každého takového nároku zvlášť a celková výše součtu jednotlivých, žalobou požadovaných peněžitých plnění, nemá z hlediska aplikace ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bod 6 o. s. ř. význam.

Ústavnímu soudu je známo, že Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. Ncp 962/2011-68 naopak dovodil, že pro posouzení věcné příslušnosti soudu podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bod 6 o. s. ř. je rozhodující výše částky požadované žalobcem, a to i tehdy je-li předmětem žaloby více nároků z obchodních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, neuvedených v písm. a) - p) uvedeného ustanovení, včetně sporů o náhradu škody a o vydání bezdůvodného obohacení. Vrchní soud v Olomouci k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jsou mu známy závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2010 sp. zn. Ncp 2505/2010, přičemž Vrchní soud v Olomouci nesdílí právní názor Vrchního soudu v Praze. Důvodem je podle názoru Vrchního soudu v Olomouci právě znění dotyčného ustanovení, neboť zákon nepoužívá výrazu "výše žalovaného plnění", který by výklad použitý Vrchním soudem v Praze umožnil, ale výrazu "výše částky požadované žalobcem". Vrchní soud v Olomouci je proto toho názoru, že současná dikce ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bodu 6 o. s. ř. výklad přijatý shora zmíněným usnesením Vrchního soudu v Praze neumožňuje. K tomu poukazuje na skutečnost, že ke stejnému závěru dospěl Vrchní soud v Olomouci již v usnesení ze dne 21. září 2010 sp. zn. Ncp 945/2010, podle něhož při rozhodnutí o věcné příslušnosti soudů je třeba i při kumulaci předmětů řízení zohlednit pouze celkovou hodnotu sporu požadovanou žalobcem, jde-li o věci spolu skutkově souvisící, posuzované na stejném právním podkladě, a pokud nejde o věci, jejichž předměty lze podřadit pod různá hlediska vymezená v ustanovení § 9 a 9a o. s. ř., v takovém případě se nezohlední výše dílčích uplatněných nároků.

V usnesení napadeném ústavní stížností, se Vrchní soud v Praze přiklonil k právnímu závěru, vyslovenému v citovaných usneseních Vrchního soudu v Olomouci, vážících se k případům, kdy šlo o peněžitá plnění spolu skutkově souvisící, posuzované na stejném právním podkladě. Z uvedeného je evidentní, že předchozí nejednotnost při posuzování věcné příslušnosti soudů k projednání a rozhodování sporů podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bod 6 o. s. ř., byla již překonána. K tomu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že povolán sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů [§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], je Nejvyšší soud, který v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2012 sp. zn. Cpjn 200/2012 k věcné příslušnosti soudů ve sporech mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem).

S ohledem na všechny uvedené okolnosti Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel polemizuje s právním závěrem, který Vrchní soud v Praze dovodil v napadeném usnesení, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Vrchní soud v Praze se rozhodováním o věcné příslušnosti řádně zabýval a jeho vydané rozhodnutí je pak přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno. V aplikaci a výkladu procesně právních ustanovení občanského soudního řádu neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázat.

Vzhledem k tomu, že stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 13. listopadu 2013

Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.