IV. ÚS 328/04
IV.ÚS 328/04 ze dne 9. 11. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl dne 9. listopadu 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Z. R. zastoupeného JUDr. R. R. advokátem proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2004, č. j. 1 To 404/2004 - 945,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť se domnívá, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na obhajobu dle čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše citovaným usnesením bylo zamítnuto odvolání stěžovatele i okresního státního zástupce v Ostravě proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2004, č. j. 15 T 45/2003 - 836, kterým byl stěžovatel uznán vinným přípravou k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 7 odst. 1 k § 222 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle § 222 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců nepodmíněné, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení před nalézacím i odvolacím soudem byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že důkazy proti němu provedené orgány činnými v trestním řízení nemají oporu v zákoně, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro daný způsob dokazování. Dále namítá, že řízení jako celek nemělo spravedlivý charakter, neboť nebyly řádně provedeny důkazy v jeho prospěch, a vůbec rozhodnutí soudů obou stupňů jsou postavena na právním závěru, který je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatel je toho názoru, že v průběhu dokazování před soudem I. stupně bylo porušeno jeho právo na obhajobu a zásada rovnosti zbraní stran, neboť nemohl být osobně přítomný výslechu svědka F. a nebyla ani provedena jeho konfrontace s tímto svědkem. Dále se domnívá, že rozhodnutí o jeho vině je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem výše citované usnesení odvolacího soudu zrušil.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Namítá-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práv zakotvených v tomto ustanovení Listiny by došlo tehdy, pokud by komukoli v rozporu s ním byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273).

Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu I. stupně nezjistil, že by stěžovateli bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Nelze proto v tomto směru přisvědčit stěžovateli, že by došlo k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Namítá-li dále stěžovatel, že v proběhnuvším řízení nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, resp. že důkazní řízení proběhlo v rozporu se zákonem, Ústavní soud k tomu uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.

Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně nezabýval soud odvolací. Právě soud II. stupně se v napadeném usnesení vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele a zhodnotil i rozhodnutí soudu I. stupně, včetně řízení před ním provedeným. V odůvodnění svého rozhodnutí soud odvolací uvedl, že okresní soud ve vztahu k výroku o vině provedl všechny potřebné a pro posouzení věci nezbytné důkazy, přičemž zamítnutí návrhu na doplnění dokazování ze strany stěžovatele odůvodnil jejich nadbytečností s ohledem na důkazní situaci, která vyplynula z výsledku dokazování v hlavním líčení. Odvolací soud se pak v odůvodnění svého rozhodnutí přímo zaměřil na námitky nejvíce akcentované stěžovatelem, a to otázku výslechu svědka v nepřítomnosti a postavení svědka ve smyslu § 222 odst. 2 tr. zák. K tomu Ústavní soud dodává, že výslech svědka v nepřítomnosti obžalovaného (§ 209 odst. 1 tr. ř.), pokud jsou zachovány zákonné podmínky takového postupu, nemůže být porušením práva na obhajobu dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 104/96, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9., Praha, C. H. Beck 1998, str. 305).

Ústavní soud tedy shledal, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, a to ani z hlediska samotného hodnocení důkazů, když v tomto směru obecné soudy respektovaly kriteria stanovená zákonem (§ 2 odst. 6 tr. ř. ), a to při zachování všech kautel vymezujících právo na spravedlivý proces.

Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.