IV. ÚS 3278/13
IV.ÚS 3278/13 ze dne 28. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. Jana Janků, právně zastoupeného JUDr. Petrou Lamkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 9, Kovářská 488/16, směřující proti domovním prohlídkám provedeným dne 27. srpna 2013 na základě příkazů Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. srpna 2013, č.j. 37 Nt 658/2013-4, a č.j. 37 Nt 659/2013-4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal deklarace porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 11 odstavcích 1 a 4, v čl. 12 odstavcích 1 a 2, v čl. 36 odstavci 1 a v čl. 40 odstavcích 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; současně požadoval, aby Ústavní soud zakázal Policii ČR pokračovat v porušování jeho práv a rovněž jí uložil obnovit stav před porušením - vydáním zabavených věcí.

Obvodní soud pro Prahu 5 vydal, na základě návrhů státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, příkazy k domovním prohlídkám v nemovitostech ve vlastnictví stěžovatele (č.j. 37 Nt 658/2013-4), respektive ve společném jmění stěžovatele a jeho manželky (č.j. 37 Nt 659/2013-4). Na základě těchto příkazů byly dne 27. srpna 2013 provedeny domovní prohlídky, a to za přítomnosti stěžovatele v jeho bydlišti, č.j. OKFK-298/TČ-2011-2501301-TR (dle č.j. 37 Nt 659/2013-4), a ve druhé nemovitosti za přítomnosti bratra stěžovatele, ČTS: OKFK-298/TČ-2011 (dle č.j. 37 Nt 658/2013-4).

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že nebyly dány podmínky pro provedení domovních prohlídek, jakožto neodkladného a neopakovatelného úkonu v situaci, kdy stěžovatel nebyl obviněn ze žádného trestného činu. Podle něj rovněž nepostačuje odůvodnění obecným odkazem na zákonnou úpravu. V jeho případě navíc došlo k nařízení domovních prohlídek v srpnu 2013, přestože policejní orgány shromažďovaly poznatky k dané věci již od ledna 2010. Neodkladnost je tím tedy zpochybněna. K námitce nezahájení trestního stíhání odkázal stěžovatel na příslušnou judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 298/05; sp. zn. III. ÚS 287/96; sp. zn. I. ÚS 536/06; sp. zn. IV. ÚS 1780/07; sp. zn. I. ÚS 3369/10 a sp. zn. I. ÚS 515/12). Dále v ústavní stížnosti uvedl, že popis zájmových věcí, důležitých pro zahájení trestního řízení, popis skutku a posouzení trestní odpovědnosti, jsou v příkazech uvedeny natolik vágně, že to vzbuzuje pochybnosti, zda orgány činné v trestním řízení mají alespoň hrubou představu o tom, co mají prohlídkou získat, čeho se mají prohlídky týkat a jakou mají mít podobu. Proto považuje příkazy a následně provedené domovní prohlídky za projev libovůle orgánů činných v trestním řízení, jimiž bylo zasaženo do jeho zaručených práv.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, rozhodnutími a spisy Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 37 Nt 658/2013 a sp. zn. 37 Nt 659/2013, jakož i protokoly o provedených domovních prohlídkách, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Ústavní soud především konstatuje, že ačkoliv se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal zásahu Ústavního soudu proti vykonání domovních prohlídek a z toho plynoucích následků, podstatná část ústavní stížnosti směřuje proti příkazům, na jejichž základě došlo k provedení prohlídek a zabavení věcí.

Podle ustanovení §§ 82 odstavců 1 a 2, 83 odstavce 1 a 83a odstavce 1 trestního řádu nařídí soud prohlídku, je-li důvodné podezření, že v dotčených prostorách se nachází věc důležitá pro trestní řízení. Takový příkaz soudce musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Podle § 160 odstavce 4 trestního řádu je za neodkladný úkon považován takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést.

Dle stěžovatelem citovaného judikátu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 536/06: " ...příkaz k domovní prohlídce byl vydán ve stadiu "prověřování podezřelého", nikoli tedy ve stadiu trestního stíhání stěžovatele. Aby bylo tedy možno napadený příkaz - se zřetelem na to - poté považovat za ústavně konformní, musel by být vydán s odůvodněním i toho, proč jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný (§ 160 odst. 4 trestního řádu), což by mělo být z logiky věci obsaženo již v návrhu státního zástupce. Jestliže to není z jeho odůvodnění, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, jakkoli (ani interpretací) seznatelné, pak již jen proto trpí příkaz k domovní prohlídce závažnou vadou, která se nikoliv nevýrazným způsobem ústavně zaručených práv stěžovatele bezprostředně dotýká (srov. též Trestní řád, Komentář - díl I., Šámal a spol., C. H. Beck, 2005, str. 1224)."

Jakkoliv zákon stanoví povinnost osvětlit, proč byl proveden ten který úkon jako neodkladný nebo neopakovatelný teprve v protokolu o něm, judikatura Ústavního soudu takové odůvodnění připisuje soudu nařizujícímu prohlídku, respektive již orgánu činnému v trestním řízení, který takový návrh podal. V projednávaném případě je však již z návrhu státního zástupce patrné, že neodkladnost spatřuje v nových skutečnostech získaných z podaného vysvětlení specifikované osoby, jakož i s ohledem na aktuální mediální výstupy (závěr čtvrtého odstavce návrhu na č.l. 2 verte spisu sp. zn. 37 Nt 658/2013; respektive závěr třetího odstavce návrhu na č.l. 2 verte spisu sp. zn. 37 Nt 658/2013). Za dané situace, dospěl-li soudce k závěru, že návrh státního zástupce je důvodný, je s odkazem i na uvedený návrh dostatečně seznatelné, v čem soud shledal důvodnost takového postupu.

Příkaz k provedení domovní prohlídky je totiž třeba vnímat především jako nástroj kontroly nad prací orgánů činných v trestním řízení v případech, kdy tato zasahuje do základních práv a svobod právních subjektů.

Zákonné záruky, plynoucí z čl. 12 Listiny byly v daném případě dodrženy; oba příkazy splnily zákonné požadavky a z jejich mezí nevykročily ani orgány činné v trestním řízení, provádějící na jejich základě domovní prohlídky. Za daného stavu věci tedy Ústavní soud neshledal tvrzený zásah, když stěžovatel neuvedl žádné další okolnosti, které by svědčily o zásahu do zaručených práv.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2014

Vladimír Sládeček v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.