IV. ÚS 327/04
IV.ÚS 327/04 ze dne 13. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 327/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

IV. ÚS 327/04

Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti H. K., zastoupené JUDr. L. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004, čj. 24 Co 204/2004-207, výroku I., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení náhradově nákladového výroku ve shora označeném rozsudku, kterým Krajský soud v Praze změnil rozsudek Okresního soudu v Benešově ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelce, v řízení před obecnými soudy na straně žalované, nepřiznal náhradu nákladů řízení vzniklých před soudem I. a II. stupně a před Nejvyšším soudem ČR v celkové výši 35 481,- Kč. Stěžovatelka považuje toto rozhodnutí za rozporné s čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a některými nálezy Ústavního soudu (sp. zn. III.ÚS 455/01, sp. zn. II.ÚS 194/98), poukazuje na to, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů dosavadního řízení, přestože po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ČR muselo být žalobci zjevné, že jeho požadavek je neoprávněný, a konečně tvrdí, že krajský soud aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. bez zřetele na jeho výjimečnost a bez úplného a všestranného posouzení všech rozhodných okolností věci, vč. zjištění majetkového postavení účastníků sporu, jejich chování a trvání protiprávního stavu, které v podrobnostech blíže konkretizuje.

Ze spisu Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 9 C 1698/99, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že Okresní soud v Benešově po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 11. 4. 2001, čj. 9 C 1698/99-78, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 10. 2001, zamítl návrh F. B., aby stěžovatelce byla uložena povinnost umožnit mu každé úterý v kalendářním měsíci v určité době vstup na její pozemek v obci P. za účelem kontroly naplnění jímky na odpadní vody (výrok I.), jakož i návrh, aby umožnila ve stejném časovém období na tentýž pozemek vstup a vjezd vozu pro sběr odpadních vod (výrok II.). Okresní soud naopak vyhověl vzájemnému návrhu stěžovatelky a uložil žalobci, aby na vlastní náklady stavbu označené jímky odpadních vod (žumpy) nacházející se na pozemku stěžovatelky v určené lhůtě odstranil (výrok III.) a stěžovatelce zaplatil na náhradě nákladů řízení částku 7 112,- Kč (výrok IV.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2002, čj. 24 Co 53/2002-115, rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výroku III. změnil tak, že vzájemný návrh stěžovatelky zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani náhradu nákladů odvolacího řízení. K dovolání obou účastníků řízení Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce zamítl, dovolání stěžovatelky vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Praze v jeho měnícím výroku, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 2. 2003 rozsudek okresního soudu ve výroku III. a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Po doplnění dokazování Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 24. 10. 2003, čj. 9 C 1698/99-167, rozhodl, že žalobce je povinen žumpu na vlastní náklady odstranit (výrok I.) a stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 35 481,- Kč (výrok II). K odvolání žalobce Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Benešově ve výroku II. o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelce náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok I.), jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 650,- Kč (výrok III.). Změnu náhradově nákladového výroku Krajský soud v Praze odůvodnil tím, že přestože byla stěžovatelka v řízení o žalobě F. B. i o svém návrhu zcela úspěšná a měla by právo na náhradu nákladů řízení, bylo třeba zohlednit, že žalobce se dostal objektivně do situace, kdy se součást jeho stavby ocitla na pozemku stěžovatelky. Navíc poukázal na to, že spor byl důsledkem nedobrých rodinných vztahů mezi oběma účastníky, kteréžto okolnosti považoval krajský soud za okolnosti hodné zvláštního zřetele, pro které bylo namístě stěžovatelce právo na náhradu nákladů dosavadního řízení podle ustanovení § 150 o. s. ř. odepřít.

Dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR odmítl pro nepřípustnost.

Ústavní soud přezkoumal náhradově nákladový výrok rozsudku Krajského soudu Praze z hlediska stěžovatelkou tvrzeného porušení jejího ústavně zaručeného práva a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Této ústavní garanci je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudní řízení je pak ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení tak, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Podle Evropského soudu pro lidská práva je článek 6 odst. 1 Úmluvy aplikovatelný i na rozhodování o nákladech řízení, to ovšem za předpokladu, že předmětem tohoto řízení byla občanská práva a závazky (srov. věc Beer proti Rakousku, 2004, stížnost č. 30428/96, či věc Baumann proti Rakousku, 2001, stížnost č. 76809/01, obě rozhodnutí dostupná v elektronické verzi na http://hudoc.echr.coe.int).

Stěžovatelka dovodila zásah do svého ústavního procesního práva z toho, že odvolací soud využil své diskreční oprávnění, aniž by předtím uvážil, zda všechno, co v řízení vyšlo najevo, odůvodňuje aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.

Ústavní soud se k ústavně právním aspektům rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve své dosavadní rozhodovací praxi v obecné rovině vyslovil tak, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. sp. zn. I.ÚS 653/03, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33 nález č. 69), ve kterém obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. K ustanovení § 150 o.s.ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat, Ústavní soud uvedl, že použití diskrečního oprávnění je zcela věcí obecných soudů (srov. sp. zn. III.ÚS 619/2000, ÚS, sv. 22, nález č. 79), zdůraznil však, že pod okolnosti hodné zvláštního zřetele nelze podřadit důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. sp. zn. I.ÚS 305/03, ze dne 12. 7. 2005, dostupný v elektronické podobě na www.judikatura.cz). Zásah Ústavního soudu tak může přicházet v úvahu jen v případě zcela extrémního použití (zneužití) ustanovení § 150 o. s. ř., kdy obecný soud postupuje libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, ÚS, sv. 22, č. 75), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov. sp. zn. II.ÚS 635/04 ze dne 24. 3. 2005, www.judikatura.cz), nepodloženě, pokud soud nepřihlédne ke skutečnosti, dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov. sp. zn. I. ÚS 350/04, ÚS, sv. 34, č. 130), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov. sp. zn. I.ÚS 654/03, ÚS, sv. 32, nález č. 27).

Základem rozhodnutí obecných soudů v meritu věci byl právní závěr obecných soudů, podle něhož žalobci odvoláním ústního souhlasu k užívání pozemku pro zřízení stavby jímky zaniklo občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. K tomuto závěru vedlo zjištění, že souhlas původní vlastnice (matky žalobce a stěžovatelky) ke stavbě garáže, prádelny a jímky kolaudované v roce 1981 přešel singulární sukcesí v souvislosti s převodem vlastnického práva k části pozemku na stěžovatelku (pozemek byl rozdělen geometrickým plánem v roce 1984), která jej odepřela podáním vzájemného návrhu na odstranění stavby.

Meritorní rozhodnutí, která nebyla předmětem projednávané ústavní stížnosti, Ústavní soud vzal toliko na vědomí; od skutečností v nich popsaných však nemohl zcela odhlédnout, neboť jak shora uvedeno, rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba hodnotit v kontextu celého případu.

Při interpretaci aplikované kogentní normy podústavního práva, § 150 o.s.ř., má obecný soud možnost volné úvahy, na jejímž základě volí jiné než obvykle možné řešení. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. V projednávaném případě Krajský soud v Praze považoval za důvody hodné zvláštního zřetele jednak skutečnost, že žalobce se dostal objektivně do situace, kdy se součást jeho stavby ocitla na pozemku stěžovatelky, a dále skutečnost, že spor byl důsledkem nedobrých rodinných vztahů mezi účastníky. Druhý z těchto důvodů Ústavní soud nepovažuje za dostatečně podložený, neboť předmětem soudního řízení byla žaloba a vzájemný návrh na plnění týkající se konkrétní stavby, a nikoliv rodinné vztahy účastníků, ke kterým nebylo vedeno dokazování a v právních závěrech obecných soudů se nepromítly. Rozhodnutí krajského soudu odůvodněné objektivními okolnostmi, za kterých se žalobce dostal do stávající situace však obstojí, neboť je z něj patrno, že k rozdělení pozemku ve vlastnictví matky účastníků řízení došlo tři roky po kolaudaci předmětné stavby, k darování rozdělených částí pozemku každému z dětí původní vlastnice v roce 1985 a k odvolání souhlasu s užíváním cizího pozemku až po zahájení soudního řízení žalobcem. Jakkoliv tedy stěžovatelka může pociťovat nepřiznání nákladů řízení ve výši 35 481,- Kč za nepříznivý zásah do své majetkové sféry, nebylo možné toto rozhodnutí považovat za způsobilé založit zásah Ústavního soudu.

K namítanému porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud uvádí, že tento článek sice s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisí, nicméně z něho nelze dovozovat, že garantuje základní právo či svobodu jednotlivce, neboť jeho obsahem je v podstatě určení principů organizace a činnosti soudů.

Poukaz stěžovatelky na jí označené nálezy Ústavního soudu nebyl případný. Ve věci ukončené nálezem sp. zn. II.ÚS 194/98 (ÚS, sv. 21, č. 34) bylo zrušeno rozhodnutí obecného soudu proto, že jeho závěr byl opřen o argumentaci nemající oporu v zákoně (šlo o posouzení účelnosti vynaložených nákladů na cestovné advokáta), ve věci ukončené nálezem sp. zn. III.ÚS 455/01 (ÚS, sv. 26, č. 57) proto, že obecný soud přiznal žalovanému plnou náhradu nákladů řízení, přestože nebyl ve věci plně úspěšný. V žádné z těchto věcí nebylo ustanovení § 150 o.s.ř. aplikováno, a volná úvaha soudu tak nebyla předmětem přezkumu Ústavního soudu.

Po zjištění, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze založené na aplikaci a interpretaci ustanovení § 150 o.s.ř. nevybočilo z ústavních mezí, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 42 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2005

Michaela Židlická předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.