IV. ÚS 3267/09
IV.ÚS 3267/09 ze dne 19. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti pana M. M., právně zastoupeného advokátem Mgr. Stanislavem Sochorem, Pavelčákova 14, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. 55 To 349/2009 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 2 Nt 206/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 17. 12. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

V záhlaví citovanými usneseními obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na obnovu soudního řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 132/1995. Stěžovatel v proběhlém soudním řízení poukázal na nové skutečnosti a důkazy, které byly následně v řízení jako důkazy provedeny. Nové důkazy měly ve spojení s důkazy již provedenými doložit možnost změny skutkového zjištění soudu, uvedeného v původním odsuzujícím rozsudku, podle kterého měl mít stěžovatel od poškozeného ke dni 15. 7. 1993 v držení celkem 144 kusů krav. Toto skutkové zjištění považuje stěžovatel za zcela zásadní pro následné rozhodnutí o vině stěžovatele, který se navrženými a provedenými důkazy snažil zpochybnit jejich správnost. Obecné soudy zdůrazňují, že veškerý dobytek vydaný v restitucích svědku Ing. K., a to v počtu 75 kusů krav, byl tomuto svědkovi vydán do 22. 12. 1993, tedy před obdobím, které je stěžovateli kladeno za vinu. Soudům je zcela zásadně vyčítáno, že se prakticky vůbec nezabývaly dopady tohoto zjištění na rozhodnutí o vině stěžovatele, tj. především na klíčové skutkové zjištění soudu, podle kterého měl stěžovatel ke dni 15. 7. 1993 v držení 144 kusů krav. Nově provedené důkazy prokázaly, že poškozený ještě přede dnem 15. 7. 1993 vydal ze stáda svědkovi K. nikoli 38 kusů, jak bylo dosud zjištěno, ale nejméně 75 kusů. O takto vydané krávy je nutno snížit skutečné množství počtu krav ve stádě, jež v něm bylo ke dni 15. 7. 1993. I pokud tedy poškozený a stěžovatel tohoto dne sepsali dohodu, ve které konstatovali počet krav ve stádu na počet 144 kusů, ve skutečnosti se, jak vyplývá z provedených důkazů, toto množství krav ve stádě nacházet technicky nemohlo a obsah dohody je tedy nutně v rozporu se skutečností. Předmětem rozhodování soudu tedy mělo být posouzení důkazů, které nasvědčují správnosti původního zjištění soudu o počtu krav ve stádě ke dni 15. 7. 1993. Další pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že soudy jako krajně nepřesvědčivou odmítly listinu - zápis ze dne 19. 8. 1994, kterým strany konstatovaly existenci kupní smlouvy na předmětné krávy, ačkoli tato ve skutečnosti, podle názoru soudu, sjednána nebyla. Stěžovatel považuje za očividné, že právní vztahy mezi poškozeným a stěžovatelem byly zmatené a chaotické. Stěžovatel byl vítězem veřejné soutěže, na základě čehož převzal od poškozeného postupně jeho majetek a poškozenému hradil vysoutěženou cenu. V důsledku sporné platnosti soutěže a rozporů v tom, jaký majetek je vlastně předmětem soutěže, se však vzájemné obchodní vztahy poškozeného a stěžovatele dostaly do situace, která vyústila v řadu dílčích trestních oznámení na stěžovatele, aniž by byly vzájemné vztahy brány do úvahy z komplexního hlediska. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že jeho účelové obvinění pro zpronevěru krav je ze strany poškozeného zneužitím institutu trestního řízení, kdy se poškozený tímto způsobem snažil obejít a vyhnout složitému řešení cestou obchodněprávní, ve které by měl bezpochyby značné problémy obhájit své protiprávní kroky v souvislosti s předmětnou veřejnou obchodní soutěží.
III.

Ústavní soud posoudil návrh stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že se soudy předmětným případem řádně zabývaly, zhodnotily skutkový stav věci a závěry k nimž dospěly řádně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatel s provedeným hodnocením důkazů subjektivně neztotožňuje protiústavnost rozhodnutí nezakládá.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.