IV. ÚS 3259/13
IV.ÚS 3259/13 ze dne 28. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Masarykovy základní školy a mateřské školy Velká Bystřice, se sídlem 8. května 1967, Velká Bystřice, IČ: 60780743, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. března 2013 č. j. 16 Co 15/2013-182, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. října 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. března 2013 č. j. 16 Co 15/2013-182 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2012 č. j. 19 C 256/2011-132 tak, že bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni přípisem žalované (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) ze dne 30. května 2011 č. j. MZSVB/327/2011 je neplatná (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 40 401,- Kč.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadla žalovaná dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. srpna 2013 č. j. 21 Cdo 1908/2013-209 jako nepřípustné odmítl (výrok pod bodem I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok pod bodem II.).

II. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Krajského soudu v Ostravě (dále též "krajský soud") a namítá, že hmotně právní podmínkou pro uplatnění výpovědi podle ustanovení § 52 písm. f) část věty za středníkem zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění, je písemná výzva k odstranění nedostatků. Upozornění, která byla žalobkyni předána, obsahují několik skutků, z nichž mimo jiné vyplývá nezodpovědný přístup žalobkyně k výchovné práci. Stěžovatelka má za to, že při rozhodování krajského soudu a následně i Nejvyššího soudu převážil formálně právní přístup k výkladu právních předpisů nad výkladem materiálním. Podle stěžovatelky je zcela nepochybné, že k popisovaným skutkům došlo. Rovněž tak je podle stěžovatelky zcela nepochybné, že žalobkyně byla na nedostatky ve své práci několikrát upozorněna. Stěžovatelka byla nucena tuto situaci řešit operativně a neměla možnost rozlišit téměř nerozlišitelný rozdíl mezi nezodpovědným přístupem k práci a porušením právních povinností, když podle jejího názoru tento rozdíl zcela splývá. Stěžovatelka poukazuje na to, že v prvé řadě měla na zřeteli bezpečnost a ochranu dětí.
III. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci podústavního práva ostatními soudy. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování soudů pouze tehdy, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází zejména za situace, kdy je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy nebo jestliže soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Taková pochybení Ústavní soud v předmětné věci nezjistil.

Odvolací soud dospěl v souzené věci k závěru, že v případě výpovědi z pracovního poměru žalobkyni neučinila žalovaná faktický úkon - písemnou výzvu zaměstnavatele podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce, tedy výzvu adresovanou zaměstnanci k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků.

Vzhledem k tomuto závěru se odvolací soud zabýval i hodnocením výpovědi žalované podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, tedy že žalobkyni byla dána výpověď pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, případně pro soustavné méně závažné porušování povinností, avšak i v tomto případě dospěl k závěru, že výpověď je neplatná, neboť podle odvolacího soudu nelze přehlédnout dvouměsíční lhůtu shora uvedenou a stanovenou v ustanovení § 58 zákoníku práce. Vytýkané porušení pracovní kázně uvedené ve výpovědi v této dvouměsíční lhůtě nepovažuje odvolací soud za závažné porušení pracovní kázně, a proto uzavřel, že výpověď z pracovního poměru ze dne 30. května 2011 nelze považovat za platnou, i kdyby byla hodnocena podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.

Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů. V postupu krajského soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho soud vyvodil. Rozhodnutí krajského soudu proto nelze hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2014

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.