IV. ÚS 3243/12
IV.ÚS 3243/12 ze dne 3. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem Třinec, 1. Máje 398, proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 17. dubna 2012 č. j. 48 EXE 1727/2012-11 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2012 č. j. 10 Co 460/2012-19, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. srpna 2012, stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byly porušeny články 90 a 95 Ústavy české republiky (dále jen "Ústava") a článek 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Okresní soud v Karviné, usnesením napadeným ústavní stížností, zamítl návrh stěžovatele, aby na základě usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 9. září 2004, vydaného v řízení sp. zn. 37 D 650/2001, byla k vymožení jeho pohledávky ve výši 702 450,- Kč s příslušenstvím nařízena exekuce. Dále okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Ostravě usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelem doložené usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 9. září 2004 č. j. 37 D 650/2001-337, nemůže být exekučním titulem ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), protože neukládá povinné povinnost k plnění ve vztahu ke stěžovateli. Účastníkem dědického řízení byla toliko povinná jako jediná zákonná dědička a bylo jí potvrzeno nabytí veškerého majetku patřícího do dědictví s tím, že odpovídá za v usnesení o dědictví uvedené dluhy. Stěžovatel účastníkem dědického řízení nebyl a ani nemohl být, neboť účastníky řízení podle ustanovení § 175b o. s. ř. mohou být dědici a není-li jich, pak stát. Věřitel zůstavitelův se může stát účastníkem dědického řízení pouze v případě ustanovení § 175p o. s. ř., tedy pokud se vypořádává jeho pohledávka v rámci dohody dědiců a věřitelů o tom, že předlužené dědictví bude přenecháno věřitelům k úhradě dluhů. Tato skutečnost však v posuzované věci nenastala.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že pokud je rozhodnutí vydané v dědickém řízení podkladem pro zápis vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí, musí být současně i podkladem pro výkon povinností v něm povinné stanoveným. Dle jazykového výkladu, si lze dle názoru stěžovatele vyložit dědické rozhodnutí, že povinná, která nabývá celé nemovitosti proti tomu, že uhradí následující dluhy dědictví, to jest dluh u stěžovatele, právě tak, že stěžovatelem doložené podkladové rozhodnutí je exekučním titulem.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených základních ústavních práv stěžovatele, neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pak vyplývá, že se celou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnil.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které tyto soudy ve svých rozhodnutích vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými obecnými soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. září 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.