IV. ÚS 3241/12
IV.ÚS 3241/12 ze dne 8. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Z. K., zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem Křížkovy schody 67, Mladá Boleslav, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 102/2012-90 ze dne 31. 7. 2012 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 46 Cm 290/2009-77 ze dne 21. 2. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 23. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 6. 4. 2009 u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") žalobu o zaplacení 30.000.000,- Kč s příslušenstvím z titulu nekalosoutěžního jednání žalovaných, v důsledku čehož vznikla stěžovateli poplatková povinnost ve výši 1.000.000,- Kč. Usnesením krajského soudu ze dne 2. 2. 2011 bylo stěžovateli na základě jeho žádosti přiznáno částečné osvobození od soudního poplatku v rozsahu jedné poloviny; stěžovatel tak měl uhradit soudní poplatek ve výši 500.000,- Kč. Toto rozhodnutí následně potvrdil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 31. 5. 2011. Stěžovatel byl poté vyzván k úhradě soudního poplatku, na což reagoval novou žádostí o osvobození od soudního poplatku ve zbývajícím rozsahu. Krajský soud usnesením č. j. 46 Cm 290/2009-77 ze dne 21. 2. 2012 rozhodl, že se stěžovateli ponechává osvobození od soudního poplatku v rozsahu jedné poloviny a vrchní soud usnesením č. j. 3 Cmo 102/2012-90 ze dne 31. 7. 2012 jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

Posledně uvedená rozhodnutí krajského a vrchního soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky. Stěžovatel měl za to, že v řízení před obecnými soudy bylo dostatečně prokázáno, že není schopen soudní poplatek uhradit, a měl tedy být od této povinnosti osvobozen. Stěžovatel krajskému soudu doložil, že nemá žádné zdanitelné příjmy ve smyslu zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a nepobírá žádné sociální dávky. Na nemovitostech, které stěžovatel vlastní, vázne zástavní právo k zajištění bankovních půjček. Získal-li stěžovatel finanční prostředky např. prodejem majetku zděděného po otci či půjčkami v rodině a od bank, pak se jednalo o příjmy nenavyšující jeho majetek, které nepodléhaly dani z příjmů, a stěžovatel tak neměl povinnost je v potvrzení o osobních majetkových a výdělečných poměrech uvést. Naopak, spotřebou takto získaných finančních prostředků na nutné životní výdaje se majetek stěžovatele zmenšil. Dotazy obecných soudů na další nezdanitelné příjmy, z nichž stěžovatel hradil své životní potřeby, označil stěžovatel za protiprávní a nepatřičné, patřící spíše do období nesvobody. Stejně tak nevhodné dle stěžovatele bylo, když mu obecné soudy přičetly k tíži, že sobě a svému synovi hradil vzdělání na nestátní vysoké škole; stěžovatel se přitom pouze snažil získat další zdroj příjmů a řešit tak nepříznivou životní situaci, do níž jej závažné protiprávní jednání žalovaných přivedlo. Tímto přístupem mohly obecné soudy potenciálně porušit rovněž čl. 33 Listiny základních práv a svobod. Závěrem stěžovatel poukázal na skutečnost, že neochota obecných soudů osvobodit jej od poplatkové povinnosti vede k průtahům v řízení, které jej dále poškozují. Ze všech těchto důvodů tedy navrhl, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu č. j. 46 Cm 290/2009-77 ze dne 21. 2. 2012 a usnesení vrchního soudu č. j. 3 Cmo 102/2012-90 ze dne 31. 7. 2012 svým nálezem zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dle § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V nyní projednávané věci dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele nebyly splněny zákonné předpoklady pro úplné osvobození od soudních poplatků, a proto mu právo na osvobození od soudních poplatků přiznaly pouze v rozsahu jedné poloviny.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006 sp. zn. IV. ÚS 541/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 216, str. 405 a násl., nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný tamtéž, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah nenalezl. Obecné soudy se žádostí stěžovatele řádně zabývaly a své závěry o toliko částečném naplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků logicky zdůvodnily. Ústavní soud neměl obecným soudům z hlediska ústavněprávního co vytknout, a proto mu nepříslušelo jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat.

V souvislosti s námitkami, které stěžovatel v ústavní stížnosti vznášel, je třeba zdůraznit, že z hlediska ustanovení § 138 odst. 1 občanského soudního řádu nejsou rozhodné toliko aktuální příjmy žadatele, nýbrž jeho celkové majetkové poměry. Je přitom na žadateli, aby prokázal, že tyto poměry jsou takového rázu, že odůvodňují výjimečné prominutí zákonné povinnosti hradit soudní poplatek. Stěžovatel pochopitelně není povinen sdělovat soudu, z čeho hradí své životní náklady, nicméně vystavuje se tím riziku, že jeho tvrzení o nedostatku finančních prostředků budou považována za neprůkazná, jako se stalo v nyní projednávané věci. Skutečnost, že důkazní břemeno leží na stěžovateli, přitom nelze považovat za nepřiměřený zásah do jeho práv; jestliže se stěžovatel domáhá přiznání určitého beneficia, je přirozeně na něm, aby splnění příslušných zákonných podmínek doložil. Ústavní soud tedy nemohl tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv přisvědčit.

Stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené převážně na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěl Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.