IV. ÚS 324/04
IV.ÚS 324/04 ze dne 6. 12. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 324/04









Ústavní soud rozhodl dne 6. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti E. V. zastoupeného Mgr. R. Z. advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2004, čj. 37 Nc 127/2004-795, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto, že předsedkyně senátu Městského soudu v Brně JUDr. Lidmila Malá není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 23 P 16/2004. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2002, sp. zn. 26 Co 230/2001, je oprávněn stýkat se s nezl. synem L. (nar. 1991), matka nezletilého však odmítá syna stěžovateli předávat, a ten proto podal k Městskému soudu v Brně návrh na výkon soudního rozhodnutí. Přestože je předsedkyni senátu JUDr. L. M. chování matky nezletilého známo, nedokázala do dne podání ústavní stížnosti zajistit, aby rozsudek Krajského soudu v Brně byl plněn. Stěžovatel považoval dlouhodobou nečinnost této soudkyně za projev její podjatosti proti jeho osobě a podal návrh na vyloučení této soudkyně z projednávání jeho věci. Krajský soud v Brně však ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci, aniž by se zabýval skutečností, že tato soudkyně vědomě a dlouhodobě rozsudek Krajského soudu v Brně nerespektuje. Z tohoto důvodu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem usnesení Krajského soudu v Brně zrušil.

Podáním ze dne 25. 11. 2004 stěžovatel doplnil odůvodnění ústavní stížnosti argumentací opírající se o čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve kterém zejména zdůraznil zásadu zastávanou i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, podle které spravedlnost nejenže musí být poskytována, ale musí se též jevit, že je poskytována. Stěžovatel poukazuje na to, že k nestrannosti soudce samo o sobě nestačí jeho prohlášení, že subjektivně nepociťuje k věci ani k účastníkům řízení vztah, který by se mohl projevit na jeho rozhodování, jestliže zároveň objektivně lze mít o jeho nepodjatosti pochyby, a v této souvislosti připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/94. Stěžovatele opakuje, že způsob, jakým soudkyně JUDr. L. M. vede řízení ve věci péče o nezletilého L. v něm vyvolává pochybnosti ohledně její nepodjatosti, neboť nereagovala na stěžovatelovo podání ze dne 22. 5. 2003, kterým se domáhal výkonu rozsudku Krajského soudu v Brně a za celou dobu po podání návrhu provedla pouze jediný, avšak zcela neúčinný, úkon. Pokud Krajský soud v Brně nezkoumal podjatost soudkyně v souladu s pravidly posuzování nestrannosti soudce, porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.

Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 23 P 16/2004, Ústavní soud ověřil, že v řízení o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti po dobu po rozvodu bylo nařízeno jednání dne 3. 6. 2004, k němuž byli předvoláni i prarodiče nezletilého a jejich právní zástupkyně. V tomto jednání stěžovatel navrhl, aby řízení o úpravě styku prarodičů s nezletilým L. bylo vyloučeno k samostatnému projednání, a to bezodkladně. Po sdělení soudu, že žádost je zaprotokolována a soud rozhodne dle úvahy a zákonného podkladu, stěžovatel uvedl, že pokud soud neučiní rozhodnutí hned, nehodlá ve věci vypovídat a vznáší námitku podjatosti soudkyně JUDr. L. M. O této námitce rozhodl nadřízený soud ústavní stížností napadeným usnesením, jak shora uvedeno. Z odůvodnění usnesení vyplynulo, že Krajský soud v Brně nezjistil okolnosti vylučující jmenovanou soudkyni z projednání a rozhodnutí předmětné věci, když s poukazem na § 14 odst. 4 občanského soudního řádu uvedl, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení v projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

Ústavní soud nejprve ověřil, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným, řádně zastoupeným, navrhovatelem, bez formálních vad, a ve smyslu judikatury Ústavního soudu týkající se rozhodování o námitkách podjatosti soudců obecných soudců ji považoval za přípustnou (srov. nález III.ÚS 182/99, publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, č. 77). Po přezkoumání napadeného usnesení z hlediska tvrzeného porušení práv stěžovatele pak rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve své dosavadní judikatuře se Ústavní soud vícekrát vyjádřil k obsahu základního práva na zákonného soudce, do jehož rámce podřadil i zákonnou úpravu vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, jak je upravena v ustanovení § 14 odst. 1 občanského soudního řádu (nález sp. zn. III.ÚS 200/98, ÚS, sv. 12, č. 77). Podle § 14 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (odst. 1), vyloučeni jsou i soudci soudu vyššího stupně, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně a naopak (odst. 2), z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali (odst. 3), avšak důvodem vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (odst. 4).

Ústavní soud rovněž judikoval, že z důvodů převážně etických aspektů při rozhodování o vyloučení soudce z projednání věci je věcí především obecných soudů samotných, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba posuzovat podmínky aplikace ustanovení § 14 o. s. ř. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci, zatímco poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může být v konkrétním případě být postaven vztah přátelský, či naopak zjevně nepřátelský. Je tedy zřejmé, že důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti musí být založeny na skutečnostech, které objektivitě soudcovského rozhodování protiřečí, a to natolik, že nikoli z pohledu stěžovatele, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 26/2000, ÚS, sv. 17, č. 4).

Žádný z uvedených důvodů vyloučení soudkyně z projednávání stěžovatelovy věci však ze spisu nevyplynul, naopak je evidentní, že stěžovatel vyvodil podjatost soudkyně z toho, že tato o jeho procesním návrhu nehodlala rozhodnout dle jeho požadavku bezodkladně. Podle ustanovení § 14 odst. 4 občanského soudního řádu však postup soudce v řízení nemůže být sám o sobě důvodem k pochybnostem o jeho objektivitě, neboť se jím projevuje a realizuje samotný výkon soudnictví. Návrh účastníka řízení podléhá procesním pravidlům, která nelze přehlížet, opomíjet nebo je podmiňovat postupem, který není s těmito pravidly v souladu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel žádné jiné důvody netvrdil a nadřízený soud je nezjistil, platí presumpce nestrannosti soudce, tj. soudce je považován za nestranného, pokud není prokázán opak.

Na shora uvedeném závěru ničeho nemění ani poukaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 167/94 (ÚS, sv. 6, č. 127), podle něhož vyloučení soudců zakládá nikoli pouze jejich skutečně prokázaná podjatost, ale již samotná pochybnost o jejich nepodjatosti. Vztah soudce k věci či k účastníkům řízení je skutečně třeba posuzovat nikoliv pouze ze subjektivního pocitu příslušného soudce, ale i z objektivních hledisek, zahrnujících povahu vztahu a jeho intenzitu. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti vysvětluje, že považoval dlouhodobou nečinnost soudkyně za projev její podjatosti vůči své osobě, Ústavní soud uvádí, že právo domáhat se projednání své věci v přiměřené lhůtě bez zbytečných průtahů je třeba realizovat přiměřenými procesními prostředky, kterými lze dosáhnout očekávaných výsledků. Námitka podjatosti soudkyně, tak jak byla v projednávaném případě stěžovatelem odůvodněna, mezi tyto procesní prostředky nepatří.

Po zjištění, že Krajský soud v Brně aplikoval a interpretoval ustanovení § 14 občanského soudního řádu způsobem ústavně konformním, že své závěry náležitě a srozumitelně v napadeném rozhodnutí vyložil a že nebylo tvrzeno ani zjištěno žádné jiné pochybení, které by odůvodňovalo kasaci napadeného usnesení, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.