IV. ÚS 3238/09
IV.ÚS 3238/09 ze dne 16. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatele O. S., zastoupeného Mgr. Jiřím Vránou, advokátem se sídlem Pod Višňovkou 33/1661, Praha 4, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Okresního soudu v Benešově ze dne 20. 11. 2009 sp. zn. 3 Nt 119/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Dne 14. 12. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jež byla podáním ze dne 26. 1. 2010 doplněna tak, aby splňovala základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše citovaného rozhodnutí o nevyhovění žádosti stěžovatele o zproštění jemu ustanoveného obhájce, resp. o žádosti stěžovatele o ustanovení obhájce nového, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel se přitom domáhal zproštění ustanoveného obhájce, resp. stanovení obhájce nového ve smyslu § 40 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř."), protože mezi ním a obhájkyní došlo ke ztrátě důvěry, když obhájkyně nebyla (zjednodušeně řečeno) ve stěžovatelově věci dostatečně aktivní - nereagovala na jeho žádosti a nečinila v jeho věci úkony, o jejichž provedení žádal. Stěžovatel dále upozorňuje, že navzdory tomu, že již 9. 11. 2009 upozornil orgány činné v trestním řízení na ztrátu důvěry mezi ním a obhájkyní, orgány činné v trestním řízení toto nijak nezohlednily. Stěžovatel proto ústavní stížností žádá, aby Krajskému soudu v Praze bylo přikázáno obnovit stav vedeného trestního řízení právě k datu 9. 11. 2009.
Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a jejich příloh dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře vždy zdůrazňuje subsidiární charakter řízení o ústavní stížnosti s ohledem na vymezení své pravomoci. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší, aby prováděl průběžnou kontrolu postupu orgánů činných v trestním řízení (článek 83 Ústavy). Zásah Ústavního soudu do pravomoci těchto orgánů je namístě jen tehdy, pokud porušení předpisů práva jednoduchého dosáhne zároveň ústavně právní relevance. V projednávané věci Ústavní soud takovýto zásah do práv stěžovatele neshledal.

Podle článku 40 odst. 3 Listiny má obviněný v trestním řízení právo, aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Obdobně dle článku 6 odst. 3 písm. c) věta první Úmluvy má obviněný právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru.

Tzv. formální složka práva na obhajobu (tzn. právo stíhané osoby na obhájce) nezahrnuje právo na ustanovení obhájce dle vlastního výběru (stěžovatel tedy mj. nemůže žádat o ustanovování stále nových a nových obhájců do doby, než mu bude ustanoven takový, jenž mu bude naprosto vyhovovat). Ustanovení obhájce obviněnému soudem je totiž ze své podstaty podpůrným způsobem vzniku formální obhajoby tam, kde si osoba, proti níž se trestní řízení vede, obhájce sama nezvolila, ač jej mít musí (§ 36 a násl. tr. ř.), popř. tam, kde taková osoba soud o ustanovení obhájce sama požádá (viz § 33 odst. 4 tr. ř.). K ustanovení obhájce soudem tedy dochází za předpokladu, že obviněný sám rezignuje na své právo svobodně si zvolit konkrétního advokáta. Ani po ustanovení obhájce přitom obviněný tohoto práva není zbaven a může jej kdykoli realizovat tím, že si na místo obhájce, který mu byl ustanoven soudem, zvolí obhájce jiného. Pro úplnost je třeba připomenout, že zákon nečiní rozdílu mezi zvoleným a ustanoveným obhájcem, pokud jde o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 tr. ř. Pokud jde o samotné ustanovení obhájce, je soud vázán výslovnou úpravou v § 39 odst. 2 a 3 tr. ř., podle níž obhájci v jednotlivých věcech ustanovují postupně podle pořadníku advokátů, který je za tímto účelem veden. V projednávané věci přitom nelze ničeho vytknout postupu soudu, ani pokud jde o přezkoumání návrhu stěžovatele na zproštění ustanoveného obhájce ve smyslu § 40 tr. ř. Pokud stěžovatel v této souvislosti v ústavní stížnosti například namítá, že soud měl i bez jeho návrhu aplikovat ustanovení § 37a odst. 1 písm. b) tr. ř., pak je nutné upozornit, že toto ustanovení (resp. důvodu zproštění tam uvedeného) lze použít jen pro řízení před soudem, když nutná účast obhájce je nadto dále vymezena zákonem - srov. k tomu samotným stěžovatelem citovaná komentářová literatura Šámal, P. a kol. Trestní řád, 6. vydání, C.H. Beck Praha 2008, str. 288.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.