IV. ÚS 3237/16
IV.ÚS 3237/16 ze dne 23. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti PharmDr. Jolany Široké, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem Čechova 2, 750 00 Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016 č. j. 28 Cdo 1197/2015-404 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 23. září 2014 č. j. 69 Co 298/2014-358, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení a Josefa Smékala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") v ústavní stížnosti napadá obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jejího názoru porušila její ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 2 odst. 2, odst. 3 (státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví; každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá), čl. 4 odst. 1 (povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod), čl. 11 odst. 1 (právo vlastnit majetek), čl. 36 (právo na spravedlivý proces) a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" (právo na zákonného soudce a práva účastníka řízení), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na spravedlivý proces) a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (každý občan může činit co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá) a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Olomouci zčásti vyhověl žalobě a uložil povinnost žalovanému Josefu Smékalovi (dále jen "žalovaný") zaplatit žalobkyni částku 188 272,50 Kč (výrok I.), ohledně částky 11 658,50 Kč žalobu zamítl (výrok II.).

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 199 931,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalovanému bezplatným užíváním nemovitostí v období jeho podnikání od 19. 1. 1996 do 22. 11. 2008.

Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalovaného o nedostatku pasivní legitimace a konstatoval, že žalovaný užíval nebytové prostory bez právního důvodu, když nebylo prokázáno, že by žalovaný realizoval své užívací právo prostřednictvím spoluvlastnického práva své matky - Ireny Smékalové.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 188 272,50 Kč, zamítl. Odvolací soud odůvodnil změnu rozsudku soudu prvního stupně poukazem na skutečnost, že pokud umožnil jeden ze spoluvlastníků bez souhlasu druhého spoluvlastníka třetí sobě užívat předmět spoluvlastnictví, není spoluvlastník, který nedal k užívání společné věci souhlas, oprávněn požadovat po této třetí osobě vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.), které užíváním předmětu spoluvlastnictví vzniklo. Opomenutý spoluvlastník může požadovat vydání bezdůvodného obohacení pouze po druhém spoluvlastníku v rozsahu, v němž svůj spoluvlastnický podíl nadužíval tím, že umožnil jeho užívání třetí osobě (rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 1986/2010 a ve věci sp. zn. 28 Cdo 1617/2011). Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný již v řízení před soudem prvního stupně, stejně jako v odvolání namítá nedostatek své pasivní legitimace s tím, že menšinová spoluvlastnice předmětné nemovitosti mu užívání její části umožnila, což byla skutečnost, která byla žalobkyni dobře známa i z přípisů Ireny Smékalové. S touto argumentací odvolací soud souhlasil a uvedl, že není právně významnou skutečností, zda se Irena Smékalová podílela na podnikání svého syna v předmětné nemovitosti, či nikoli.

O dovolání stěžovatelky rozhodl dovolací soud usnesením ze dne 28. 6. 2016 č. j. 28 Cdo 1197/2015-404 tak, že je odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že v projednávané věci není žalovaný pasivně legitimován. Jak uvádí stěžovatelka, s touto námitkou žalovaný argumentoval již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, aniž však s ní byl v tomto řízení "úspěšný". Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že jeho rozhodnutí je překvapivé, jestliže tuto právní otázku posoudil odlišně od soudu prvního stupně, aniž postupoval ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. Za této situace jí prý nebylo umožněno reagovat na změnu právního názoru odvolacího soudu, takže k "vyvrácení" tohoto právního názoru nebyla schopna navrhnout odpovídající důkazy. Výše uvedenou změnou rozhodnutí soudu prvního stupně prý byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení a tím i její právo na spravedlivý proces.

Rovněž dovolací soud prý neposkytl ochranu jejím právům, neboť jeho rozhodnutí je jen stručně odůvodněno, v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud prý rovněž pochybil, pokud o dovolání rozhodla předsedkyně senátu podle § 243f odst. 2 o. s. ř., a nikoli senát, podle ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. Dalším pochybením dovolacího soudu je prý nerespektování lhůty k rozhodnutí podle § 243c odst. 1 věta druhá o. s. ř.
IV.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zčásti opakuje svoji argumentaci uplatněnou již v předchozích řízeních, na kterou dostatečně reagoval jak odvolací, tak i dovolací soud; je třeba připomenout, že je záležitostí obecných soudů, a nikoliv Ústavního soudu, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly je při řešení konkrétních případů.

Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení uvedl, že důvodem odmítnutí dovolání je především skutečnost, že dovolatelka v něm nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v dovolacím řízení proto pro tento nedostatek nemohlo být pokračováno. V čem tento nedostatek spočívá, je rovněž vysvětleno v odůvodnění napadeného usnesení.

Stěžovatelka se mýlí, jestliže se domnívá, že předmětné usnesení dovolacího soudu je nesprávné po formální stránce. Předsedkyně senátu správně rozhodla podle ustanovení § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž odmítavé usnesení obsahuje přiměřené odůvodnění o důvodech odmítnutí.

Proti závěrům dovolacího soudu nelze z ústavněprávního hlediska ničeho namítnout.

Ústavní soud se rovněž neztotožnil s tvrzením stěžovatelky o "překvapivosti" rozhodnutí odvolacího soudu, neboť procesní obrana žalovaného, založená na tvrzení o nedostatku jeho procesní legitimace, byla stěžovatelce známa dlouhodobě již od řízení před soudem prvního stupně. Tato námitka byla obsažena i v odvolání žalovaného. Není důvod k tomu, aby soud stěžovatelce, v průběhu řízení zastoupené advokátkou, zprostředkoval poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 4 o. s. ř., které jediné by mohlo zvrátit výsledek projednávané věci za situace, v níž byla žalovaná fyzická osoba, která ve sporu nebyla pasivně legitimována.

Odvolací soud při rozhodování v projednávané věci vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. V tomto směru nebylo třeba doplňovat dokazování či ho zopakovat. Jestliže s poukazem na platnou judikaturu v otázce bezdůvodného obohacení ve skutkově obdobných věcech vzal odvolací soud v úvahu všechna tvrzení a skutková zjištění, která vyšla v průběhu řízení najevo, a v odůvodnění svého měnícího rozhodnutí se s nimi řádně zabýval a vypořádal, nelze dospět k závěru o neústavnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.