IV. ÚS 3230/12
IV.ÚS 3230/12 ze dne 9. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti, kterou podali stěžovatelé 1/ M. Č. a 2/ Z. Č., zastoupeni Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem Praha 10, V Olšinách 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012 č. j. 33 Cdo 1407/2010-235 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2. října 2009 č. j. 30 Co 248/2009-204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. srpna 2012, se stěžovatelé podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich základní ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 15 C 265/2005 bylo zjištěno, že stěžovatelé se návrhem podaným k okresnímu soudu dne 3. května 2005 domáhali zaplacení částky 711 000,- Kč s příslušenstvím po žalované obchodní firmě Nové bydlení Nymburk, družstvo (dále jen "vedlejší účastník řízení") z titulu sjednané smluvní sankce ze Smlouvy o budoucí smlouvě kupní uzavřené mezi účastníky dne 18. října 2002. Okresní soud rozsudkem ze dne 28. března 2008 č. j. 15 C 265/2005-68 žalobě vyhověl. K odvolání podanému vedlejším účastníkem řízení Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Krajský soud dovodil absolutní neplatnost smlouvy o budoucí smlouvě kupní podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku z důvodu absence náležitostí uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 písm. d), e) zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud podané dovolání rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností zamítl s tím, že závěr odvolacího soudu o neurčitosti smlouvy o budoucí smlouvě kupní považuje za správný.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že návrh smlouvy o budoucí smlouvě kupní předložil vedlejší účastník řízení a ačkoli předmětem budoucí koupě byl rodinný dům, označil tento předmět jako bytovou jednotku. Stěžovatelé proto v průběhu řízení poukázali na zavádějící charakter pojmů původně užitých vedlejším účastníkem řízení a na nesprávné posouzení věci, resp. o užití nesprávného právního předpisu odvolacím soudem. Nejvyššímu soudu pak vytýkali, že zaměnil v dovolání uváděná tvrzení stěžovatelů, zpochybňující právní hodnocení obsahu smlouvy, resp. správnost aplikace právního předpisu soudem, za tvrzení skutková. Podle názoru stěžovatelů, se Nejvyšší soud nevypořádal se zákonem předpokládaným způsobem s dovolacím důvodem stěžovateli uplatněným. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. I. ÚS 625/03.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených základních ústavních práv stěžovatelů, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnily.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze polemizují se závěry, které jak odvolací, tak dovolací soud vyvodil, a ze strany Ústavního soudu se domáhají přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Právní názor, jenž byl odvolacím a dovolacím soudem v dané věci uplatněn, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze. Ústavní soud jej proto respektoval a na jednotlivé námitky stěžovatelů podrobněji nereagoval, neboť bylo zjevné, že jsou opakováním argumentace předestřené ve věci rozhodujícím soudům, které se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí přiměřeným způsobem vypořádaly. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry vyjádřenými ve stěžovateli citovaném rozhodnutí Ústavního soudu, neboť toto rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadá.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. října 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.