IV. ÚS 3218/12
IV.ÚS 3218/12 ze dne 1. 11. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1/ M. R. a 2/ A. F., zastoupených JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Panská 6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. září 2011 č. j. 15 EXE 2936/2011-13 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2012 č. j. 35 Co 47/2012-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. srpna 2012 a doplněné podáním ze dne 3. září 2012, stěžovatelky podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 15 EXE 2936/2011 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že oprávněný V. Z. (dále jen "oprávněný") podal dne 10. srpna 2011 návrh na nařízení exekuce dle ustanovení § 35 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, k uspokojení jeho pohledávky ve výši 1 000 000,- Kč s příslušenstvím z titulu vykonatelného notářského zápisu ze dne 31. října 2006 sp. zn. NZ 679/2006, N 813/2006 (dále jen jako "notářský zápis") na majetek stěžovatelek. Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením napadeným ústavní stížností exekuci na majetek stěžovatelek nařídil a pověřil provedením exekuce soudního exekutora. Na základě odvolání podaného stěžovatelkami Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací nařídil ústní jednání, a poté rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, podle ustanovení § 44 odst. 7 věta prvá exekučního řádu potvrdil.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedly, že v daném případě nedošlo k naplnění podmínky stanovené § 43 odst. 2 exekučního řádu, který stanoví formu listin, které musí doložit oprávněný, aby prokázal splnění podmínky nebo vzájemné povinnosti, popřípadě skutečnosti, že je připraven vzájemnou povinnost splnit. Podle názoru stěžovatelek tak obecné soudy vybočily z rámce vymezeného principy práva na spravedlivý proces, čímž bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu, neboť nařídily exekuci na majetek stěžovatelek na základě notářského zápisu s odkládací podmínkou bez toho, aby byla odkládací podmínka notářského zápisu řádně splněna. Na podporu svých tvrzení odkázaly stěžovatelky na ustálenou judikaturu, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1524/2008, 20 Cdo 1287/2006, 20 Cdo 1887/2004, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 64/2004, nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 190/01, II. ÚS 635/09 a usnesení Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 3318/09 a IV. ÚS 2425/09.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkami předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatoval, že argumenty, které stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedly, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva podústavního. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.

Pokud stěžovatelky namítají porušení práva na soudní ochranu, Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzeného práva stěžovatelek, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily i podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelky pouze polemizují se závěry, které soudy ve věci vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhají přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru.

Z obsahu soudního spisu plyne, že stěžovatelky od počátku vedly svoji obranu tvrzením o porušení ustanovení § 43 odst. 2 exekučního řádu, přičemž žádným způsobem neprokázaly, že by na účet druhé stěžovatelky nebyla částka 1 000 000,- Kč poukázána, či že by dluh zaplatily. Požadavek na předložení listiny vydané nebo ověřené státním orgánem nebo notářem, z níž je patrné, že se splnila podmínka nebo že oprávněný splnil svoji vzájemnou povinnost, sleduje, aby soud aniž by musel nařizovat jednání, měl současně s návrhem na exekuci prokázáno, že oprávněný svoji vzájemnou povinnost splnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1524/2008). Městský soud tedy nařídil jednání k projednání věci samé a předvolal k němu účastníky a všechny, jejichž přítomnosti bylo třeba. Jak městský soud uvedl v odůvodnění svého rozsudku na straně 3, z potvrzení České spořitelny o provedené platbě ze dne 5. ledna 2012 s ověřenými podpisy pracovníků této banky, pověřením a výpisem z běžného účtu bylo prokázáno, že dne 31. října 2006 byla z účtu plátce BENOT, spol. s r. o. uskutečněna platba ve výši 1 000 000,- Kč na účet druhé stěžovatelky. Prohlášením o převzetí plnění s notářsky ověřeným podpisem ze dne 4. ledna 2012 pak bylo prokázáno, že společnost BENOT, spol. s r. o., v níž byl oprávněný ke dni 31. října 2006 jediným jednatelem a společníkem, uzavřela dne 31. října 2006 dle ustanovení § 534 občanského zákoníku ústní dohodu s oprávněným, na základě které se uvedená společnost zavázala poskytnout druhé stěžovatelce částku 1 000 000,- Kč dle výše uvedeného notářského zápisu. Oprávněný tak v rámci odvolacího řízení předloženými důkazy prokázal, že splnil odkládací podmínku uvedenou v článku II. notářského zápisu, tedy že částku 1 000 000,- Kč převedl dne 31. října 2006 na dohodnutý účet druhé stěžovatelky. Městský soud rovněž uvedl, že námitkou stěžovatelek zpochybňující případnou platnost dohody oprávněného s uvedenou společností dle § 534 občanského zákoníku se nezabýval, neboť se nejedná o skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce. Uvedeným závěrům odpovídá i odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2011 sp. zn. 20 Cdo 5248/2009 (in www.nsoud.cz), kterým dovolací soud zamítl podané dovolání s tím, že soudní praxe současně dovodila, že splnění podmínky či vzájemné povinnosti lze prokázat i soukromou listinou, jestliže podpisy na ní jsou zákonným způsobem ověřeny.

Podle názoru Ústavního soudu, městský soud pozorně posoudil odvolání stěžovatelek a své rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Ústavní soud pak nenašel nic, co by nasvědčovalo tomu, že by odvolací soud svévolně přehlédl některé argumenty či námitky stěžovatelek, jejichž význam by mohl vést k rozhodnutí v jejich prospěch. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

Ústavní soud podotýká, že otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet a nepřísluší mu ani přezkoumávat výklad konkrétních ustanovení. Je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad podústavního práva (§ 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Z postavení Ústavního soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti plyne, že uplatňuje při svém rozhodování odlišná kritéria než Nejvyšší soud, neboť zatímco v případě Nejvyššího soudu postačuje pro kasaci napadených rozhodnutí nesprávné právní posouzení v rovině podústavního práva, v případě Ústavního soudu je referenčním rámcem jeho rozhodování ústavní pořádek.

Uvádějí-li stěžovatelky odkazy na výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu s tím, že obecné soudy v posuzovaném případě posoudily otázku, zda oprávněný splnil podmínku stanovenou § 43 odst. 2 exekučního řádu, zcela odlišně od ustálené judikatury, Ústavní soud k tomu uvádí, že stěžovatelkami citované judikáty vychází ze skutkově odlišných okolností, a proto neshledává jejich aplikaci v projednávané věci jako případnou.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelky nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzeného základního práva stěžovatelek zaručeného ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 1. listopadu 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.