IV. ÚS 321/04
IV.ÚS 321/04 ze dne 24. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 321/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

IV.ÚS 321/04

Ústavní soud rozhodl dne 24. října 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. D. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2004, sp.zn. 10 To 78/2004, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 29. 4. 2004, čj. 28 Nt 2/2004-13,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 10. 2004, doplněným nedatovanými sděleními označenými jako "Dodatek k ústavní stížnosti ze dne 28. 9. 2004" a "Sdělení o žádost o navrácení trestního spisu k Vrchnímu soudu v Praze a stížnost na postup KS v Liberci ve věci 28 Nt 4/2004", se J. V., (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů vydaná ve věci návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení.

Stěžovatel je ve výkonu trestu odnětí svobody na základě rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3.4. 2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2001, pro trestné činy vydírání, pokus tr. činu pohlavního zneužívání, tr. čin pohlavního zneužívání a tr. čin znásilnění. Trestné činy spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr.zák; byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Stěžovatel podal dne 2. 3. 2004 ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, návrh na povolení obnovy řízení, přičemž se jednalo v pořadí o druhý návrh.

První návrh na povolení obnovy řízení ze dne 14. 1. 2003 byl zamítnut ve veřejném zasedání po výslechu stěžovatele usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 18. 4. 2004, čj. 28 Nt 1/2003-48. Podle soudu stěžovatel nenavrhoval nic, co by mohlo znamenat za následek povolení obnovy řízení, nenavrhoval žádné důkazy, které by byly soudu v době jeho rozhodování neznámé a které by případně měly vliv na rozhodování o vině a trestu. Stížnost byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2003, sp. zn. 10 To 87/03, jako podaná osobou, která se jí předtím výslovně vzdala.

Druhý návrh na povolení obnovy řízení stěžovatel podal dne 2. 3. 2004. Tvrzená nespravedlivost řízení a jeho neveřejnost je předmětem této ústavní stížnosti. V návrhu stěžovatel zmínil dopis O. Č., který měl obdržet v prosinci 2003, navrhl provést výslech jmenovaných svědků a k důkazu předložil kopii protokolu o trestním oznámení ze dne 24. 3. 2004 a 12 fotografií penzionu Propag a jeho okolí. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v neveřejném zasedání návrh zamítl usnesením ze dne 29. 4. 2004, sp.zn. 28 Nt 2/2004, s odůvodněním, že se jednalo o návrh opřený o tytéž skutečnosti a důkazy jako návrh předchozí, který byl již dříve pravomocně zamítnut a tento návrh je jen jeho opakováním. Stížnost Vrchní soud v Praze v neveřejném zasedání zamítl usnesením ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 10 To 78/2004, s odůvodněním, že návrh je jen opakováním předchozího návrhu, který již byl dříve pravomocně zamítnut. Konstatoval stejně jako soud prvního stupně, že jde o návrh opřený o tytéž skutečnosti a důkazy jako návrh předchozí, a že postup Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, pokud podle § 283 písm. d) tr.ř. návrh na povolení obnovy řízení zamítl (při současné aplikaci § 286 odst. 2 tr.ř.), odpovídá zákonu.

Třetí návrh na povolení obnovy řízení byl podán dne 9. 8. 2004. V návrhu stěžovatel poukázal na dopis O. Č. (matky jeho bývalé družky) a jejího již nežijícího manžela z 27. 11. 2003 a dopis ze dne 8. 1. 2004, jež byly založeny do spisu až po pravomocném zamítnutí druhého návrhu na povolení obnovy. Uvedl, že tyto dva dopisy jako nové důkazy dosud nebyly soudem hodnoceny a že je považuje spolu s dalšími dopisy O. Č. za důkazy stěžejní ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu, ve spojení s výslechem osob, kterých se tyto listiny týkají. Tyto důkazy by měly prokázat, že jeho obvinění bylo falešné, bylo důsledkem intrik jeho bývalé družky a že jeho odsouzení bylo založeno na nepravdivých skutečnostech. Navrhl proto, aby se ve věci konalo veřejné zasedání. Návrh na povolení obnovy byl v neveřejném zasedání zamítnut usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 29. 7. 2005, čj. 28 Nt 4/2004-58. O stížnosti ze dne 20. 9. 2005 Vrchní soud v Praze dosud nerozhodl.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými usneseními obecných soudů (tj. těmi, jimiž bylo rozhodováno o jeho druhém návrhu na povolení obnovy) bylo porušeno základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušení spatřuje v tom, že v řízení neměl možnost se k celé věci vyjádřit, protože soud prvého stupně i odvolací soud rozhodly v neveřejném zasedání. Předkládal soudu zcela nové důkazy, měl zájem vše vysvětlit a poukázat na význam jednotlivých fotografií, a proto žádal projednání návrhu za jeho účasti. Dle jeho přesvědčení vyšly najevo nové důkazy, které by mohly mít za následek pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Jednalo se především o dopis bývalé tchýně O. Č., která mu doporučuje návrh na obnovu řízení podat a vyjadřuje ochotu svědčit, že ze strany její dcery - v původní věci důležité svědkyně J. P. - byl spáchán "podraz". Z dopisu též vyplývá, že její vnučka - poškozená L. L. - se po jeho odsouzení nepřístojně chovala, utíkala z domu, nechodila do školy a živila se prostitucí, což jsou další nové skutečnosti o jejím profilu a pravdomluvnosti. Dále předložil fotografie penzionu Propag, které mají prokazovat, že svědkyně J. P., v původním řízení vypovídající v jeho neprospěch, nemohla z místa, kde byla, nic vidět, a že tedy svědčila křivě. Přes tyto nové důkazy krajský soud návrh na obnovu řízení zamítl. Stěžovatel je toho názoru, že krajský soud měl O. Č. vyslechnout nebo požádat příslušný policejní orgán o vyžádání vysvětlení. Tím, že žádný úkon ve věci neprovedl a bez dalšího tento jím navržený a jasný nový důkaz, který nemohl předložit dříve, odmítl, porušil jeho právo na soudní ochranu. To samé ostatně učinil i Vrchní soud v Praze, když zamítl stížnost proti usnesení soudu prvního stupně. Soud se měl zabývat znovu navrženým důkazem, tj. dopisem svědkyně, že hodlá svou výpověď změnit či doplnit a upřesnit.

V prvním doplňujícím sdělení k ústavní stížnosti stěžovatel z valné části reprodukoval svá tvrzení z odůvodnění původní stížnosti a poukázal na určité nesrovnalosti v písemném vyhotovení napadených usnesení a v řízeních jim předcházejících. Požádal, aby jeho věc Ústavní soud považoval za věc naléhavou ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), s ohledem na věk tchýně paní O. Č. a svůj zdravotní stav. Dále navrhl, aby Ústavní soud vyslechl svědky O. Č., nezávislého znalce z oboru psychologie, psychiatrie a pediatrie za účelem zjištění, kdo navedl L. L. a O. P. ke křivému obvinění. Zopakoval svůj původní petit a požádal o hypnotický výslech, který byl údajně odmítnut vyšetřovatelkou S. Ve druhém sdělení stěžovatel uvedl, že se projednává další jeho žádost o povolení obnovy řízení a požádal o zaslání Ústavním soudem vyžádaných spisů Vrchnímu soudu v Praze.

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že o návrhu bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, neboť stěžovatel předložil opět stejné návrhy na důkazy.

Ústavní soud vyžádal spisy Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 28 Nt 1/2003, sp. zn. 28 Nt 2/2004 a sp. zn. 28 Nt 4/2004, připojil vlastní spisy IV. ÚS 734/01 a I. ÚS 564/03, a poté co se seznámil s jejich obsahem, obsahem napadených usnesení a dalších shromážděných podkladů a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení stěžovatele a vyjádření účastníka řízení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že bylo jednak porušeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. čl. 36 odst. 1 Listiny a dále právo na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že o jeho návrhu na povolení obnovy řízení bylo rozhodováno v neveřejném zasedání. Tak bylo znemožněno blíže objasnit nové skutečnosti a důkazy soudu dříve neznámé, zejména svědecké výpovědi, fotografie penzionu Propag a dopis bývalé tchýně O. Č.

Ústavní soud úvodem konstatuje, že záruky článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel domáhá a který ve své podstatě zaručuje "právo na soud" a definuje některé požadavky spravedlivého procesu, jsou obsaženy také v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručujícím právo na spravedlivý proces. Z toho důvodu bude Ústavní soud věc posuzovat i z pohledu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Na druhé straně je však zřejmé, že v trestních věcech záruky článku 36 odst. 1 Listiny do určité míry přesahují článek 6 odst. 1 Úmluvy, neboť výslovně nerozlišují mezi osobami obviněnými a osobami pravomocně odsouzenými.

K ústavněprávní stránce věci je především třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu tedy musely být uplatňovány prvotně v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení. Stěžovatel se tedy po pravomocném odsouzení nemůže dovolávat (ostatně ve své ústavní stížnosti ani tak nečiní) záruk, které článek 6 odst. 1 Úmluvy přiznává pouze obviněnému. Jinak řečeno, záruky obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy se nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ze dne 18. 10. 1995 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, internetová knihovna ESLP), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není tento případ. Tvrzení stěžovatele o porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy je z těchto důvodů zjevně neopodstatněné.

Dle názoru Ústavního soudu se stěžovatel může dovolávat čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, které v porovnání s čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou méně restriktivní, a to v míře, odpovídající povaze a významu řízení o povolení obnovy.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.". Tento článek zaručuje především "právo na soud", jež zahrnuje mj. povinnost soudu a účastníků postupovat zákonem stanoveným způsobem. Ze shromážděných podkladů, zejména za samotného faktu, že předmětem ústavní stížnosti jsou soudní rozhodnutí, je zřejmé, že toto právo stěžovateli nebylo odepřeno. Obecné soudy projednaly návrh a vydaly po řízení příslušná rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že většina stěžovatelem požadovaných výslechů již byla v trestním řízení provedena, s výjimkou výslechu svědka A. a vyšetřovatelky S., které by - dle soudu prvního stupně - na posouzení věci nemohly nic změnit. Pokud jde o fotografie penzionu Propag, příslušnou fotodokumentaci penzionu již obsahuje trestní spis. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem 28 Nt 2/2004 pak je zřejmé, že stěžovatelem zmíněný dopis O. Č. nebyl soudům v průběhu druhého řízení o povolení obnovy předložen. Tuto skutečnost stěžovatel sám potvrzuje ve svém třetím návrhu na povolení obnovy ze dne 9. 8. 2004, v němž uvedl, že dopis O. Č. a jejího již nežijícího manžela z 27. 11. 2003 a dopis ze dne 8. 1. 2004 byly založeny do spisu až poté, co byl pravomocně zamítnut druhý návrh na povolení obnovy, a že tyto dva dopisy, které jako nové důkazy dosud nebyly soudem hodnoceny, považuje spolu s dalšími dopisy O. Č. za důkazy stěžejní ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu, ve spojení s výslechem osob, kterých se tyto listiny týkají. Z pohledu Ústavního soudu předmětná rozhodnutí nelze označit za rozhodnutí svévolná. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž pochybení soudu prvního stupně, jež v odůvodnění svého rozhodnutí zcela opomenul stěžovatelem předloženou fotodokumentaci, napravil stížnostní soud. Za těchto okolností se dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatel fakticky domáhá opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tj. zda jím předložené důkazy a tvrzení jsou novými skutečnostmi nebo důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 tr.ř., či nikoliv. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů předložených v řízení o povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení vyvozenými. V tomto směru je třeba poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, uveřejněný pod č. 5 ve svazku 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny jako zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o ústavněprávní aspekt tvrzení stěžovatele, že nekonáním veřejného zasedání mu byl upřen spravedlivý proces tím, že soud nedodržel stanovený postup, Ústavní soud připomíná, že veřejnost soudních jednání je základním principem zakotveným v čl. 38 odst. 2 Listiny i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tato veřejnost chrání osoby stanoucí před soudy před spravedlností unikající kontrole veřejnosti a je také jedním z prostředků, jak přispívat k udržování důvěry v soudy. Jak je výše uvedeno, nejedná se o právo absolutní a tudíž nutno rozlišovat druhy řízení. Je zřejmé, že v řízeních vedoucích k odnětí či omezení osobní svobody jsou ústavní požadavky na veřejnost řízení podstatně vyšší než v řízeních po pravomocném odsouzení. Přesto je Ústavní soud toho názoru, že i v těchto následných řízení je třeba v míře odpovídající okolnostem případu základní právo na kontradiktorní řízení respektovat.

Podle stávající zákonné úpravy v § 286 odst. 1 tr. řádu je veřejnost řízení o návrhu na povolení obnovy řízení pravidlem. Neveřejné zasedání se může konat jen za podmínek § 286 odst. 2 tr.ř., tj. v případech nedostatku podmínek řízení (§ 282 odst. 3 tr.ř.) a případech opakovaného návrhu, opřeného o tytéž skutečnosti a důkazy, jako návrh dříve podaný a pravomocně zamítnutý. V řízení o dalších návrzích bude tedy záležet na okolnostech případu. Zásadně je třeba trvat na kontradiktorním projednání návrhu v případech, kdy se nejedná o prosté opakování předcházejícího návrhu. Takový případ však ve věci stěžovatele dle zjištění obecných soudů sdíleného Ústavním soudem nenastal. Za uvedených okolností proto Ústavní soud konstatuje, že tvrzení o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny nekonáním veřejného zasedání o druhém návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení je zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud nevyhověl návrhům stěžovatele na výslech svědků, neboť tyto výslechy k posouzení stížnosti z hlediska ústavněprávního nepovažoval za potřebné. Stejně tak neshledal důvody považovat věc za naléhavou ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrhy s ní spojené podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 24. října 2004

Michaela Židlická předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.