IV. ÚS 3209/09
IV.ÚS 3209/09 ze dne 4. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 4. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti D. N., zastoupeného Mgr. Petrem Nesporým, advokátem, AK se sídlem Čéčova 11, 370 04 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009 čj. 25 Cdo 3042/2007-213 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 2006 čj. 19 Co 1615/2006-175 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých ústavně zaručených práv domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 5 716 742,- Kč.

Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 C 218/2005, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel se žalobou po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení výše uvedené částky z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Nesprávný úřední postup stěžovatel spatřoval v postupu Policie ČR v Českých Budějovicích, která při vyšetřování vedeném na základě jím podaného trestního oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu lichvy nepoužila agenta. Okresní soud v Českých Budějovicích po provedeném dokazování zjistil, že věc byla usnesením odložena, přičemž toto usnesení nebylo zrušeno ani změněno, a proto rozsudkem ze dne 18. 4. 2006 čj. 10 C 218/2005-158 žalobu zamítl z důvodu nesplnění zákonem stanovených podmínek. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soud potvrdil. V odůvodnění zopakoval závěr okresního soudu, že neprovedení důkazu nelze považovat za nesprávný úřední postup a jako správné potvrdil i jeho zjištění, že stěžovatel nepodal proti usnesení o odložení věci podle § 159 odst. 1 tr. řádu stížnost v příslušné formě. Krajský soud se vyjádřil i k namítaným okolnostem hodným zvláštního zřetele a nová tvrzení stěžovatele označil za tzv. nepřípustné novoty, ke kterým nemohlo být v odvolacím řízení přihlédnuto. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by rozsudek soudu druhého stupně měl ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění usnesení dovolací soud s odkazem na svoji dosavadní judikaturu konstatoval, že nedošlo-li ke zrušení předmětného rozhodnutí pro nezákonnost, je bezpředmětné zabývat se dovolacími námitkami směřujícími k vylíčení důvodů, zda a proč stěžovatel proti němu nepodal opravný prostředek.

V ústavní stížnosti stěžovatel oponoval právním závěrům obecných soudů, vytkl jim, že ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. vyložily extrémní způsobem, čímž zasáhly do jeho práv a svobod; Nejvyšší soud se navíc jeho věcí odmítl zabývat.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není další instancí v rámci soustavy obecných soudů a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, pokud došlo k porušení běžné zákonnosti, ale jedině tehdy, pokud takové porušení současně představuje zásah do ústavně zaručených práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06, dostup. na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatel sice výslovně neoznačil, které jeho ústavně zaručené právo či svoboda mělo být napadenými rozhodnutími obecných soudů porušeno, z obsahu a zaměření jeho argumentace však bylo zřejmé, že se opíral o čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručující každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a odst. 3 téhož ustanovení zaručující každému právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Porušení těchto kautel však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích potvrzující rozsudek soudu prvého stupně v jeho skutkových i právních závěrech jako správný je rozhodnutím, z jehož odůvodnění je zřejmý rozsah dokazování, způsob a výsledek hodnocení důkazů, zjištěný skutkový stav, jakož i právní závěry z tohoto zjištění vyvozené. Pochybení mající charakter (extrémního) excesu Ústavní soud neshledal, a proto napadená rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu z ústavně právního hlediska aproboval.

K výtce směřující proti postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí: možnost napadnout dovoláním rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. předstoupit před "soud třetí instance" a dosáhnout jeho rozhodnutí ve věci je vyhrazeno pouze některým, v občanském soudním řádu přesně vymezeným případům, mezi něž však stěžovatelova věc nespadala. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení zřetelně uvedl, proč neshledal stěžovatelovo dovolání přípustné a proč se jím nemohl po věcné stránce zabývat. Otázku přípustnosti dovolání stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybnil, a proto Ústavní soud pouze připomíná, že pokud nebyly splněny podmínky procesního předpisu, nemůže být důvodná stěžovatelova výtka, že věcným neprojednáním dovolání byla porušena jeho základní práva.

Kritiku stěžovatele stran výkladu pojmu "případ zvláštního zřetele hodný" v ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud nepovažoval za případnou. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení předmětné pojmy nevyložil, citoval pouze ze své dosavadní judikatury vztahující se k zásadám odpovědnosti státu za škodu a podmínkám uplatnění nároku, aby vysvětlil, proč z pohledu uplatněných dovolacích námitek nepřikládal napadenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích po právní stránce zásadní význam.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. března 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.