IV. ÚS 3181/09
IV.ÚS 3181/09 ze dne 22. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. J., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Plíhalem, advokátem, AK se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, SNP 1350, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2007 čj. 24 Co 58/2007-205 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 2. 11. 2006 čj. 7 C 237/2002-157 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 8. 12. 2009 se M. J. (dále též "žalovaný" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení 260 000,- Kč s příslušenstvím.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 7 C 237/2002 vyplývají následující skutečnosti.

J. Č. (dále jen "žalobce") se domáhal po žalovaném žalobou doručenou nalézacímu soudu dne 20. 12. 2002 zaplacení žalované částky s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení.

Rozhodnutím obecných soudů, která jsou napadena ústavní stížností, předcházela tři rozhodnutí nalézacího soudu a dvě rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud").

Dne 2. 11. 2006 nalézací soud uložil žalovanému zaplatit žalobci ve stanovené lhůtě částku 260 000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalovanému dále uložil nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně náklady řízení (výrok II.), zaplatit soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení (výrok III.) a nahradit České republice náklady řízení (výrok IV.).

Žalovaný v odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 2. 11. 2006 (č.l. 167), doplněném dne 3. 1. 2007 (č.l. 173 ) a dne 14. 6. 2007 (č.l. 190), nalézacímu soudu vytkl, že nesprávně zhodnotil provedené důkazy a některé důkazy neprovedl, čímž dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům; navrhl doplnění dokazování vyjádřením dvou peněžních ústavů, dotazem na Polici ČR a předložením stejnopisů svých výdajových dokladů.

Dne 20. 6. 2007 odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Dne 9. 9. 2009 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 20. 6. 2007 jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že oběma napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Byl toho názoru, že rozhodnutí nalézacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemělo podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl, že nalézací soud neprovedl jím navržené důkazy "vůbec nebo pouze částečně", čímž neúplně zjistil skutkový stav. Polemizoval se způsobem, jakým nalézací soud hodnotil výdajové pokladní doklady předložené žalobcem a namítl, že nebylo provedeno dokazování ohledně žalobcem uzavřených úvěrových smluv.

Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že jen zopakoval hodnocení důkazů provedené nalézacím soudem a ztotožnil se s jím nesprávně zjištěným skutkovým stavem, zejména pokud jde o posouzení věrohodnosti úvěrové smlouvy uzavřené žalobcem, "aniž by však vyložil, proč důkazním návrhům stěžovatele nevyhověl." Neúplně zjištěný skutkový stav v důsledku zamítnutí důkazních návrhů k vyvrácení úmyslně falešných tvrzení žalobce vedl k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a následně k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení.

Závěrem stěžovatel uvedl, že závažná procesní pochybení obecných soudů ve svých důsledcích vedla takřka k jeho likvidaci nejen jako soukromého podnikatele, ale i celé jeho rodiny.

Nalézací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na svůj rozsudek ze dne 2. 11. 2009.
IV.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.

Stěžovatel tvrdil, že řízení před obecnými soudy, ve kterém byl stranou žalovanou, bylo nespravedlivé; právní závěry obecných soudů byly nesprávné v důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu neprovedením všech stěžovatelem navrhovaných důkazů.

K námitce neprovedení všech navrhovaných důkazů Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy; neprovedení důkazů však mají dostatečně odůvodnit.

V dané civilní věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (na str. 3 a násl.) je pak zřejmé, že tento se veškerými námitkami stěžovatele ohledně dokazování, resp. neprovedení, jím navrhovaných důkazů v řízení před nalézacím soudem podrobně a dostatečně zabýval a vypořádal.

Z obsahu vyžádaného spisu a podané ústavní stížnosti tak vyplývá, že stěžovatel bez dostatečně relevantní ústavněprávní argumentace toliko polemizuje se závěry, k nimž v jeho právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu stojícímu vně soustavy soudů obecných nepřísluší.

Pro uvedené jinak postačí na rozhodovací důvody obsažené v rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu odkázat, neboť znovu opakovat to, co již bylo těmito soudy přiléhavě a srozumitelně vysvětleno, bylo by nepřípadně formalistické.

Z vyložených důvodů proto Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.