IV. ÚS 3178/12
IV.ÚS 3178/12 ze dne 8. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem AK Plzeň, Žižkova 52, o ústavní stížnosti, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24.5.2012 č. j. 20 Co 229/2012-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Dne 20. 8. 2012 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 4 a v čl. 90 Ústavy a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovateli přitom byla ústavní stížností napadeným rozhodnutím stanovena povinnost zaplatit žalobkyni (která se domáhala toho, aby z mobiliárního provedení exekuce byly vyškrtnuty nástěnné hodiny, koberec, chladnička, osobní počítač, pozoun a finanční hotovost ve výši 3.000,- Kč) náklady řízení. Jak přitom plyne i ze samotné ústavní stížnosti, žalobkyně (ve vykonávacím řízení povinná) předtím, než se domáhala vyloučení věcí žalobou, žádala o jejich vyškrtnutí samotnou exekutorku - ta však jejímu návrhu nevyhověla. K vyškrtnutí exekutorkou došlo až k návrhu samotného stěžovatele, jenž tak učinil, vida, že se žalobkyně obrátila s žalobou na vyloučení na soud, přičemž mu hrozilo, že bude muset žalobkyni hradit náklady řízení (což se nakonec také stalo).

V právě naznačených souvislostech pak stěžovatel obecnému soudu zejména vytýká, že v jeho věci neaplikoval ust. § 150 o. s. ř., přičemž odkazuje mimo jiné na zamítavý nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. III ÚS 292/07 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 53, strana 669), kdy Ústavní soud vyslovil, že nezavinil-li oprávněný (žalovaný), že povinný (žalobce) se musel domáhat vyloučení věcí před soudem, pak obecné soudy smí aplikovat právě ust. § 150 o. s. ř. a žalobcům (povinným) náhradu nákladů řízení nepřiznat.
II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k jejich přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Zde platí - ve smyslu výše řečeného - že ústavněprávní kontext se nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je v konkrétním případě předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, či nepředstavuje-li výklad extrémní, resp. excesivní. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud rovněž opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi k otázce náhrady nákladů řízení staví rezervovaně. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod účastníka řízení [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 z 5. 8. 2002 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 27, str. 307) a usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 - nepublikované usnesení, dostupné na http://nalus.usoud.cz].

V nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 49, str. 177 a násl.) však Ústavní soud zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Podle právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 47, str. 461) otázka náhrady nákladů dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu.

Výše deklarovaná rezervovanost Ústavního soudu k ingerenci do rozhodování obecných soudů o nákladech se pak projevuje o to více, měl-li by Ústavní soud svým rozhodnutím obecným soudům imputovat svoji představu o nutnosti aplikovat v té které konkrétní věci moderační právo ve smyslu § 150 o. s. ř. Je totiž pouze věcí obecného soudu uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv. Je tak na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Proto Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení dány.

Po zvážení všech výše uvedených východisek přitom Ústavní soud usoudil, že v dané věci není dán prostor pro jeho ingerenci.

V právě projednávané věci krajský soud odkázal na ust. § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. s tím, že právě stěžovatelův návrh na vyškrtnutí byl oním důvodem, proč povinná vzala svůj návrh na vyloučení zpět. Pokud za této situace přitom krajský soud neaplikoval ust. § 150 o. s. ř., nejde v souladu s výše uvedeným o diskrepanci ústavněprávního charakteru. Ostatně, chtěl-li stěžovatel hrozbě placení nákladů za řízení o vyloučení předejít, mohl svůj návrh na vyškrtnutí věci adresovat příslušné exekutorce dříve, než se povinná (žalobkyně) obrátila s vylučovací žalobou na soud.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.