IV. ÚS 3176/11
IV.ÚS 3176/11 ze dne 19. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. a J. H., obou zastoupených JUDr. Marcelou Urbanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Nákladní 895/41, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4526/2010 ze dne 14. července 2011 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 676/2008 ze dne 2. června 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 a 11 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Napadená rozhodnutí, jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 12 C 253/2004, který si Ústavní soud připojil, byla vydána po dlouholetém řízení, v němž stěžovatelé měli jako zástavní dlužníci postavení žalovaných. Žalováni byli M. H. v postavení věřitele o zaplacení částky 1 000 000,- Kč s příslušenstvím (z výtěžku zastavených nemovitostí), kdy věc byla postupně posuzována opakovaně soudy všech stupňů, včetně soudu dovolacího. Jmenovaný soud svým v pořadí druhým rozhodnutím v této věci dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu shora označenému, potvrzujícímu částečně žalobě vyhovující rozsudek soudu I. stupně, jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud poukázal na to, že stěžovatelé v dovolání vytýkali odvolacímu soudu (i soudu I. stupně), že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci -podle stěžovatelů nebyly za řízení provedeny všechny jimi navrhované důkazy a rozhodnutí je tedy podle nich nepřezkoumatelné - a zpochybňovali skutkové závěry soudů, na nichž rozsudek odvolacího soudu spočívá. Tyto námitky, jak vysvětlil dovolací soud, však nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacích důvodů dle § 241a odst. 3 § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího rozsudku z pohledu těchto dvou posledně uvedených ustanovení nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je zřejmé, že nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přitom zároveň konstatoval, že s ohledem na to, že rozsudek odvolacího soudu vycházel z právního názoru již dříve v jím citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu vysloveného a z další ustálené judikatury soudů, nemůže mít dovolání ani z hlediska řešených právních otázek po právní stránce zásadní význam.

V podrobně rozvedených důvodech ústavní stížnosti, formálně splňující zákonem stanovené náležitosti, stěžovatelé po rekapitulaci ve věci postupně vydaných rozhodnutí tvrdí porušení shora označených základních práv, přičemž porušení práva na spravedlivý proces spatřují v podstatě v podle nich nesprávném vyhodnocení provedených důkazů, odporujících zákonnému postupu civilního procesu dle ustanovení § 132 o. s. ř., zejména však v neprovedení jimi navržených důkazů výslechem jmenovaných svědků (D. H., S. a D. Č.) bez náležitého zdůvodnění. Opětovně s poukazem na výpovědi těchto svědků v souvisejícím spise Okresního soudu v Opavě sp. zn. 12 C 194/2004 dovozují extrémní rozpor mezi uváděnými skutkovými zjištěními s právním závěrem soudu I. stupně, totiž závěrem, že k uzavření předmětných smluv o půjčce a zástavní smlouvě došlo dne 3. 3. 1997 u advokáta R. S. za účasti všech dotčených stran ve stejné době, resp. v rámci téhož jednání všech smluvních stran, a že vůle účastníků směřovala k zajištění předmětné pohledávky ze smlouvy o půjčce. Stěžovatelé naopak opakovaně tvrdí, že způsobem, jejž dále popisují, byli úmyslně uvedeni v omyl a jejich skutečná vůle mířila k uzavření zástavní smlouvy s jinou osobou - D. Č. a úmysl smluvních stran se lišil i ohledně obsahu uzavřeného závazku. V důsledku jimi popsaného jednání zúčastněných osob tedy nemohlo být dosaženo jejich kvalifikovaného souhlasu jako vlastníků předmětné zástavy a určení existence zástavního práva ze strany soudu tak představuje nepřípustné omezení jejich vlastnického práva a v tomto smyslu i jeho porušení. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že se nezabýval jejich odvolací námitkou, podle níž považují zástavní smlouvou zajišťovanou smlouvu o půjčce ze dne 3. 3. 1997, uzavřenou mezi žalobcem M. H. v postavení věřitele a dlužníkem D. H., za smlouvu lichevní, kterážto je pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 občanského zákoníku absolutně neplatná a v důsledku této neplatnosti nemohlo vzniknout ani zástavní právo zřízené na podkladě zástavní smlouvy ze dne 3. 3. 1997. Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhli stěžovatelé zrušení napadených rozsudků.
Ústavní soud, poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 12 C 253/2004 a obsahem nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1148/07, posoudil ústavní stížnost jako neopodstatněnou.

Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 12 C 253/2004 a obsahu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1148/07 ze dne 11. listopadu 2008, jenž se týká totožných účastníků řízení, je patrno, že vydání rozhodnutí obecných soudů v tomto řízení, jehož předmětem bylo posouzení nároku zástavního věřitele M. H. na zaplacení zástavní smlouvou zajištěné pohledávky, předcházelo vydání soudních rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 194/2004, zahájeném k žalobě stěžovatelů směřující proti M. H. o určení neplatnosti zástavní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 3. 3. 1997. V uvedeném souvisejícím řízení stěžovatelé obdobně jako v nynějším řízení namítali mj. jak relativní neplatnost zástavní smlouvy ze dne 3. 3. 1997 pro jejich omyl, tak absolutní neplatnost smlouvy o půjčce, která měla být zástavní smlouvou zajištěna. Obecné soudy včetně soudu dovolacího tehdy na základě zjištěného skutkového stavu dospěly k závěru o existenci předmětného zástavního práva váznoucího na nemovitosti stěžovatelů. (Z tohoto závěru přijatého v uvedené související věci pak následně obecné soudy při svém rozhodování vycházely i v nyní posuzované věci.) Proti rozhodnutím soudů všech stupňů vydaným v související věci byla stěžovateli již tehdy podána ústavní stížnost, o níž bylo rozhodnuto shora označeným nálezem Ústavního soudu tak, že stížnost se zamítá s tím, že tvrzený extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými zjištěn nebyl a s podrobným zdůvodněním závěru, že obecné soudy tehdy napadenými rozhodnutími, jimiž nebylo vyhověno žalobě stěžovatelů o určení neplatnosti předmětné zástavní smlouvy, neporušily právo na spravedlivý proces ani právo vlastnické. S ohledem na to, že nyní podaná ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutím obecných soudů navazujícím na rozhodnutí vydaná ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 194/2004 a z jeho závěrů vycházejícím, obsahuje v podstatě shodnou argumentaci jako v ústavní stížnost předcházející, o níž bylo Ústavním soudem rozhodnuto nálezem, jímž je také senát nyní věc posuzující vázán, možno na důvody obsažené v označeném zamítavém nálezu i v této věci zcela odkázat a to v zásadě i v poměru k té části ústavní stížnosti, která argumentuje tzv. opomenutými důkazy a porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v jejich neprovedení. Odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu obsahuje totiž mj. rekapitulaci spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 12 C 194/2004, a to včetně výslechu svědků D. H., S. a D. Č., jejichž výslech byl zaměřen k okolnostem uzavírání předmětných smluv, a obecnými soudy také vyhodnocen, ke kterémužto hodnocení se rovněž Ústavní soud ve svém nálezu vyjádřil. Za uvedeného stavu, kdy v tomto řízení k provedení navržené důkazy byly provedeny již dříve v řízení souvisejícím, tak lze akceptovat odůvodnění odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí, který jejich provedení považoval za nadbytečné, a tyto za tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu považovat nelze. Za popsaného stavu pak lze stěží porušení shora označených práv vytýkat napadenému rozhodnutí dovolacího soudu, který, jak shora naznačeno, postupoval v souladu s příslušnými procesními ustanoveními.

Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práva stěžovatelů na spravedlivý proces v důsledku napadených rozhodnutí nezjistil, a tudíž nemohlo dojít ani k tvrzenému porušení práva vlastnického.

Z uvedených důvodů byla stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně dne 19. září 2012

Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.