IV. ÚS 3173/13
IV.ÚS 3173/13 ze dne 23. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele Jana Hájka, t. č. ve Vazební věznici v Ostravě, zastoupeného JUDr. Janem Skřipským, Ph.D., advokátem se sídlem Sokolská 21, Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 64/2013-3641 ze dne 20. 8. 2013 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 34 T 7/2012-3607 ze dne 19. 7. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 17. 10. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením č. j. 34 T 7/2012-3607 ze dne 19. 7. 2013 zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a nepřijal návrh na nahrazení vazby písemným slibem, dohledem probačního úředníka, zárukou důvěryhodné osoby za další chování obžalovaného a peněžitou zárukou ve výši 1.500.000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl usnesením č. j. 4 To 64/2013-3641 ze dne 20. 8. 2013 jako nedůvodnou.

Stěžovatel napadl usnesení krajského a vrchního soudu ústavní stížností, v níž namítal, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 9 odst. 1 a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Vazební důvod dle § 67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), na němž je předmětná vazba založena, nebyl dle názoru stěžovatele podepřen žádnými konkrétními skutečnostmi, s výjimkou hrozby uložení vysokého trestu odnětí svobody, kterážto okolnost sama o sobě nepostačuje. Obecné soudy při předchozím rozhodování opakovaně poukazovaly na skutečnost, že stěžovatel při zadržení kladl odpor; stěžovatel tak nicméně činil pouze do doby, než seznal, že nejde o přepadení, nýbrž o legitimní zásah Policie České republiky. Stěžovatel uvedl, že v této souvislosti navrhl provést důkaz výslechem svědka kpt. Sýkory, který byl zásahu přítomen, avšak obecné soudy tento návrh neakceptovaly, resp. svědka v hlavním líčení vyslechly, ale nikoliv k okolnostem zadržení stěžovatele. O důvodnosti obav stěžovatele z útoku vyděračů přitom svědčilo šetření ve věci vedené PČR UOOZ Praha pod č. j. UOOZ-2306/TČV-2012-290010, v níž stěžovatel vystupuje jako poškozený. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že svědkyně Ivana Březinová, která je obviněna z obdobných skutků, je stíhána na svobodě, zatímco on je držen již téměř dva roky ve vazbě. Dle přesvědčení stěžovatele je zcela zřejmé, a to i z formulací, jimiž obecné soudy odůvodnily nepřijetí návrhů na nahrazení vazby slibem, zárukou nebo dohledem probačního úředníka, že v jeho případě slouží vazba výlučně jako prostředek, jímž je donucován k doznání. Svědci jsou vyslýcháni liknavě, důkazní návrhy obhajoby jsou bezdůvodně zamítány. Stěžovatel navrhl, aby si Ústavní soud vyžádal z věznice jeho zdravotnickou dokumentaci, která svědčí o tom, že má vážné zdravotní problémy, jež jsou vězeňským lékařem bagatelizovány. I toto je součástí nátlaku na stěžovatele, aby se doznal. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby se Ústavní soud věcí zabýval mimo pořadí jakožto věcí naléhavou ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu a aby rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil.
II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení námitek v ní obsažených.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře mnohokrát zdůraznil, že netvoří součást soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací pravomoci a přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Tato maxima by byla prolomena pouze tehdy, jestliže by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, k čemuž by v případě vazebních rozhodnutí došlo zejména tehdy, nebylo-li by rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže by tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby byly v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 6, nález č. 88, str. 145 a násl.).

V nyní projednávané posuzované věci nic takového zjištěno nebylo. Obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí poukazem na hrozbu vysokého trestu, kterou krajský soud ve svém rozhodnutí individualizoval tak, že vzhledem k okolnostem případu lze očekávat uložení trestu odnětí svobody ve výši kolem osmi let. Jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, za těchto okolností může být hrozba vysokého trestu sama o sobě onou konkrétní skutečností, jež zakládá důvodnou obavu ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu, že obviněný uprchne či se bude skrývat (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 48, str. 3 a násl. nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3294/09 ze dne 17. 5. 2011, publikovaný tamtéž, svazek 61, nález č. 93, str. 447). Od této skutečnosti se pak odvíjí i nedůvodnost dalších uplatněných námitek, neboť existuje-li v případě stěžovatele zákonný vazební důvod, pak nelze okolnost, že je stěžovatel na jeho základě držen ve vazbě, považovat za donucování stěžovatele k doznání. Je třeba podotknout, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval argumentaci, kterou již uplatnil v řízení o opravném prostředku a s níž se obecné soudy řádně vypořádaly. Jelikož Ústavní soud neshledal nic, co by mohl z ústavněprávního hlediska obecným soudům vytknout, nepříslušelo mu jejich závěry jakkoliv přehodnocovat.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.