IV. ÚS 3167/09
IV.ÚS 3167/09 ze dne 10. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti H. G., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, AK Kříženecký & partneři, v. o. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2009 čj. 3 To 506/2009-276 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 7. 12. 2009 a doplněným dne 8. 2. 2010 se H. G. (dále též "odsouzený" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "stížnostní soud") ze dne 31. 8. 2009 vydané v řízení o návrzích na povolení obnovy řízení v jeho trestních věcech a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 3 Nt 501/2007 vyplývají následující skutečnosti.

Dne 11. 5. 2009 nalézací soud zamítl návrhy odsouzeného, jeho manželky, dcery a syna na povolení obnovy řízení v trestních věcech vedených u něj pod sp. zn. 10 T 188/2004 a 10 T 180/2005.

Dne 31. 8. 2009 stížnostní soud zamítl stížnosti odsouzeného a jeho rodinných příslušníků proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 11. 5. 2009. Toto rozhodnutí bylo předmětem ústavní stížnosti.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadeným rozhodnutím stížnostního soudu a jemu předcházejícím rozhodnutím nalézacího soudu byl porušen čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 36 a násl., zejména čl. 38 odst. 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž "došlo k porušení práva na spravedlivý proces a na obhajobu v rozporu s ústavními principy chránícími občana před svévolí státní moci."

Stěžovatel uvedl, že v řízení o povolení obnovy se domáhal provedení veškerých důkazů, o které své návrhy na obnovu řízení opíral. Nalézací soud se však řadou jím navrhovaných důkazů vůbec nezabýval, čímž zkrátil jeho právo na obhajobu, což se odrazilo v nesprávných hmotněprávních závěrech; byl tak odsouzen za skutky, které nebyly trestnými činy.

Stěžovatel byl toho názoru, že pokud obecné soudy neprovedly v rámci trestních řízení vedoucích k jeho odsouzení náležité dokazování nebo se jeho důkazními návrhy vůbec nezabývaly, bylo nutné umožnit dokazování v řízení o návrzích na povolení obnovy řízení. Vyjádřil též přesvědčení, že obecné soudy by své závěry o nadbytečnosti důkazů či jejich nerozhodnosti pro věc měly dostatečně odůvodňovat.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel polemizoval s důvody vedoucími k jeho odsouzení v původních trestních řízeních a tvrdil, že "Jednostranné hodnocení i nově prokazovaných skutečností a důkazů, účelový přístup a porušení základních práv stěžovatele na spravedlivý proces a na obhajobu se pak promítlo i do řízení o povolení obnovy ... ."
IV.

Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě, resp. Úmluvě, deklarujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mj. vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci.

Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů vyšších stupňů zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int).

Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny též v ustanovení § 277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.

V nyní projednávaném případě je především třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu tedy musely být uplatňovány prvotně v řízení, ve kterém byl obviněn z trestného činu, a to do doby, kdy bylo o jeho obvinění s konečnou platností rozhodnuto. Stěžovatel se tedy po pravomocném odsouzení nemůže dovolávat záruk, které čl. 6 odst. 1 Úmluvy výslovně přiznává pouze obviněnému. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se totiž nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu citovaného článku Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což nebyl tento případ.

K tvrzení stěžovatele, že obecné soudy v trestních řízení vedoucích k jeho odsouzení neprovedly náležité dokazování nebo se jeho důkazními návrhy vůbec nezabývaly, Ústavní soud připomíná, že v řízení o povolení obnovy řízení nemůže obecný soud přezkoumávat zákonnost dokazování v původním řízení; v této souvislosti poukazuje na svá rozhodnutí ze dne 17. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 519/06 a ze dne 5. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 1263/07, jimž byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty ústavní stížnosti navrhovatele směřující proti odsuzujícím rozhodnutím.

I když, jak výše uvedeno, na řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nevztahují záruky čl. 6 odst. 1 Úmluvy, lze na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny: "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu." Tento článek zaručuje především "právo na soud", jež zahrnuje mj. povinnost soudu a účastníků postupovat zákonem stanoveným způsobem. Ze shromážděných podkladů, zejména za samotného faktu, že předmětem ústavní stížnosti jsou soudní rozhodnutí, je zřejmé, že toto právo stěžovateli nebylo odepřeno. Obecné soudy projednaly jeho návrhy (stejně jako návrhy jeho rodinných příslušníků) a vydaly po řízení nevykazujícím deficit ústavnosti příslušná rozhodnutí.

Za těchto okolností se dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatel fakticky domáhal opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tj. zda jím předložené důkazy a tvrzení byly novými skutečnostmi nebo důkazy ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu, či nikoliv. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů učiněných v řízení o návrhu na povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení obecnými soudy vyvozenými. V tomto směru je třeba poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [viz např. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (46)].

Ústavní soud konstatuje, že z podrobných odůvodnění napadeného i jemu předcházejícího rozhodnutí je dostatečně zřejmé, proč obecné soudy dospěly k závěru, že zákonné podmínky pro povolení obnovy řízení v případě stěžovatele nebyly dány.

Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces a na obhajobu v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení jako zjevně neopodstatněné, čehož vyústěním je odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. února 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.