IV. ÚS 3156/11
IV.ÚS 3156/11 ze dne 26. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Olomoucký kraj, Jeremenkova 40a, Olomouc, právně zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Ritterem, Riegrova 12, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2011 č. j. 28 Cdo 1615/2011-330, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 9. 11. 2010 č. j. 12 Co 197/2010-310 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 3. 2010 č. j. 17 C 188/2006-282, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 20. 10. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu ), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu

II.

Arcibiskupství olomoucké se v řízení před obecnými soudy domáhalo na stěžovateli vydání blíže specifikovaných nemovitostí v obci Olomouc, katastrální území Svatý Kopeček, a to podle zákona č. 403/1990 Sb. Žaloba byla ze strany arcibiskupství podána dne 25. 1. 1994 a od té doby obecné soudy v dané věci rozhodovaly opakovaně, neboť nebyly jednotné v právním názoru na pasivní legitimitu účastníka řízení. Obecné soudy vyšly při posuzování daného případu z toho, že sporné nemovitosti přešly na základě odevzdací listiny Okresního soudu v Olomouci sp. zn. D II 224/47 na arcibiskupství jakožto dědictví po arcibiskupovi olomouckém Dr. Leopoldu Prečanovi. Nemovitostí byly poté vlastníkovi odňaty rozhodnutím Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 3. 9. 1959 a přešly na stát.

Dne 19. 4. 1991 zaslalo arcibiskupství výzvu k vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. (dále jen restitučního zákona ) Severomoravskému krajskému národnímu výboru v likvidaci a dne 18. 4. 1991 stejnou výzvu Okresnímu úřadu v Olomouci. Ke dni 1. 11. 1990 byl tehdejší evidencí nemovitosti evidován jako vlastník sporných nemovitostí stát. Stěžovatel je toho názoru, že restituční nárok arcibiskupství zanikl neuplatněním práva včas u povinné osoby, tedy ve lhůtě stanovené § 19 odst. 1 restitučního zákona. Z provedeného dokazování podle stěžovatele vyplývá, že Severomoravský krajský národní výbor byl povinnou osobou jen do 23. 11. 1990, neboť od 14. 11. 1990 byly zákonem 425/1990 Sb. zřízeny okresní úřady, na které pak přešly práva a závazky krajských národních výborů. Od 24. 11. 1990 tak povinnou osobou v dané věci byl Okresní úřad Ostrava město, a to až do 30. 6. 1992, kdy se jeho právním nástupcem stal Okresní úřad v Opavě. Pokud tedy vedlejší účastník vyzval k vydání věci dne 19. 4. 1991 Severomoravský krajský národní výbor v Ostravě, pak vyzval nesprávnou osobu a nikoliv osobu povinnou. Z toho důvodu jeho restituční nárok uplynutím času zanikl. Z podání žalobce (arcibiskupství) je zřejmé, že tento o změnách, které nastaly v postavení krajských národních výborů, věděl a označil-li nesprávného povinného, dopustil se chyby, která musí mít za následek ztrátu sporu.

V dané věci měl vedlejší účastník podat žalobu proti povinné osobě ve lhůtě tří let ode dne 1. 6. 1991, v opačném případě došlo k promlčení nároku s tím, že promlčecí lhůta skončila dnem 1. 6. 1994. Z uvedeného je zřejmé, že oprávněný měl v promlčecí době žalovat ČR Okresní úřad v Opavě a nikoliv školu, která nikdy povinnou osobou nebyla. Stěžovatel zásadně nesouhlasí se závěrem obecných soudů, zejména pak soudu Nejvyššího, který dovodil, že k promlčení nároku nedošlo, neboť žaloba byla od počátku směřována proti osobě, která skutečně předmět sporu držela, a v době rozhodování soudu byl žalován subjekt, který byl způsobilý k vydání věci a který byl procesním nástupcem původně žalovaného.

Dále stěžovatel namítá také rozsah poskytnutých restitucí, neboť dle jeho názoru je dům č. p. X v k. ú. Svatý Kopeček novou stavbou, která vznikla až po převzetí původního domu státem. Z toho pak stěžovatel odvozuje nevydatelnost takové stavby a pozemků, jež k ní funkčně náleží. Budova č. X byla před převzetím státem letní soukromou vilou, po převzetí státem se stala školou a od roku 1974 speciální školou s internátem a tělocvičnou. Zásadní přestavbou se pak došlo k rozšíření a změně dispozic nemovitosti. Podle náhledu stěžovatele došlo ke ztrátě stavebně-technického charakteru stavby a z toho důvodu se nejedná o nemovitost, kterou by bylo lze vydat. Stejně tak nelze vydat ani nemovitosti, které k budově funkčně náleží. Ze znaleckého posudku vyplývá, že u stavby školy a internátu do nosných konstrukcí bylo zasaženo, tedy byly vyměněny nebo zcela nově vybudovány v rozsahu 37,57%. V případě tělocvičny výměna nebo nové nosné konstrukce představují 23,70%. Další námitky vznáší stěžovatel proti ve věci vypracovaným znaleckým posudkům, resp. proti reviznímu znaleckému posudku, který neodpověděl na otázky soudem položené. Zásah do základních práv a svobod spatřuje stěžovatel i v tom, že soudy dospěly k závěru, že před podáním žaloby o uzavření dohody o vydání věci podle restitučního zákona a rozhodnutí soudu není třeba vyčíslit zhodnocení nemovitosti.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo--li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

V předmětném případě Ústavní soud zvažoval především ty námitky, jež směřují proti pasivní legitimaci stěžovatele. Ze závěrů, k nimž obecné soudy dospěly, je nepochybné, že z formálněprávního hlediska nebylo označení žalovaného zcela správné, nicméně s ohledem na výklad provedený obecnými soudy se nejedná o takovou vadu, jež by mohla být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Obecné soudy se ve svém postupu a výkladu postavení účastníků řízení zaměřily zcela v souladu s příslušnou restituční judikaturou na to, že je nepochybné, čeho chtěl účastník dosáhnout, přičemž tato skutečnost musela být nepochybně známa i stěžovateli v době, kdy na něj sporný majetek přecházel. Nelze tedy vyjít z toho, že stěžovateli nebyla povaha nabývaného majetku a jeho zatížení sporem v době jeho převodu známa. Všechny dotčené osoby věděly, k čemu právní úkony olomouckého arcibiskupství směřují a co je jejich smyslem. V souvislosti s uvedeným je třeba vyjít především z hlediska účelnosti tzv. restitučních předpisů, z něhož ostatně vyšel i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 14. 6. 2006. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval především otázkou držby sporných nemovitostí. Je zcela nepochybné, kdo byl původním vlastníkem nemovitosti, tj. arcibiskup Dr. Leopold Prečan, z něhož vlastnictví přešlo na olomoucké arcibiskupství v tomto rozměru pak lze v ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů spatřovat naplnění účelu restitučního zákonodárství, neboť to bylo právě olomoucké arcibiskupství, jemuž byly sporné nemovitosti v roce 1959 odňaty. V této části lze pak ve zbytku odkázat na odůvodnění obecných soudů.

Další okruh námitek stěžovatele směřoval proti možnosti vydání z důvodu výstavby či zhodnocení nemovitosti. I touto otázkou se však obecné soudy v rámci své rozhodovací činnosti zabývaly. Vycházely přitom ze dvou znaleckých posudků, v jejichž rámci byl stanoven procentuální poměr novosti stavby. Z odůvodnění rozhodnutí je i zřejmé, jak se obecné soudy k těmto znaleckým posudkům postavily a jakou měrou měly vliv na jejich rozhodování. Námitka, že v řízení provedené znalecké posudky jsou nedostatečné, je pouhou polemikou zhodnocení důkazů. Na tomto místě se sluší připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Stran náhrady za podstatné zhodnocení nemovitosti lze opět zcela odkázat na závěry obecných soudů.

Z výše vyložených důvodů nemá Ústavní soud za to, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.