IV. ÚS 3155/12
IV.ÚS 3155/12 ze dne 3. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel F. N., zastoupený JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Sokolovská 24, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2012 č. j. 17 Co 39/2012-152 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. listopadu 2011 č. j. 19 C 116/2007-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. srpna 2012, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele, konkrétně právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na pojednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 19 C 116/2007 bylo zjištěno, že žalobce A. G. se žalobou podanou dne 15. října 2007 u obvodního soudu domáhal po žalované České pojišťovně, a. s., zaplacení částky 320 000,- Kč s příslušenstvím. V žalobě A.G. uvedl, že dne 22. června 2006 zakoupil osobní automobil Ford Mondeo, přičemž vozidlo bylo prodávajícím dovezeno ze SRN. Dne 4. srpna 2006 byl vydán technický průkaz vozidla a dne 7. srpna 2006 uzavřel s žalovanou pojistnou smlouvu o sdruženém pojištění se stanoveným počátkem pojištění dnem 3. září 2006. V přesně nezjištěnou dobu od 19.30 hod. dne 27. října 2006 do 20.30 hod. dne 28. října 2006 mu bylo vozidlo odcizeno. Usnesením policejního orgánu byla věc odložena, neboť se pachatele trestného činu nepodařilo zjistit. A. G. uplatnil nárok na pojistné plnění vůči žalované, která však jeho nárok zamítla a pojistnou událost odmítla bez náhrady. Následně uzavřel A. G. smlouvu o postoupení pohledávky se stěžovatelem a obvodní soud usnesením ze dne 7. července 2008 č. j. 19 C 116/2007-36 rozhodl, že na místo původního žalobce vstupuje a na jeho místě bude v řízení nadále pokračovat stěžovatel.

Obvodní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl, neboť na základě skutečností zjištěných provedeným dokazováním dospěl k závěru, že pojistná smlouva, jakož i havarijní pojištění vztahující se též na případ odcizení vozidla, je ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 občanského zákoníku absolutně neplatná. V řízení bylo prokázáno, že předmětné vozidlo bylo dne 26. února 2006 v SRN havarováno v rozsahu totální škody a stěžovatel ani přes výzvu soudu svá skutková tvrzení o rozsahu a způsobu opravy vozidla poté, co bylo dovezeno do ČR a v době uzavření pojistné smlouvy vykazovalo o 49 169 ujetých km méně, nedoplnil. Neunesl tudíž břemeno tvrzení a logicky ani břemeno důkazní ohledně toho, zda vozidlo, ohledně kterého byla pojistná smlouva uzavřena, bylo opraveno do stavu, který by umožňoval jeho provoz na pozemních komunikacích a zda tedy bylo způsobilým předmětem pojištění. Předmětem pojistné smlouvy o havarijním pojištění vozidla totiž může být pouze vozidlo, které splňuje technické požadavky pro provoz na pozemních komunikacích.

K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo k neodůvodněným průtahům, zpochybnil provedené důkazní řízení a správnost znaleckého posudku znalce Ing. D., neboť dle jeho názoru se soud nezabýval pravdivostí a správností listin, ze kterých znalec vycházel a které stěžovatel zpochybnil co do jejich pravosti a správnosti. Dle názoru stěžovatele se v jeho případě jednalo o překvapivé rozhodnutí, neboť soud vědomě a bez jednoznačných a legitimních důvodů ignoroval existující judikaturu a rozhodl navzdory ní jinak, respektive ve zcela totožných věcech rozdílně. Rozsudku odvolacího soudu pak stěžovatel vytýká, že se jedná o svévoli. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. II. ÚS 2070/07, I. ÚS 2244/07 a IV. ÚS 389/05 a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Georgios Papageorgiou proti Řecku, rozsudek ze dne 9. května 2003, č. 59506/00.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení základních ústavních práv stěžovatele, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnily.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které tyto soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli. Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna. K námitce stěžovatele, že rozhodnutí soudu bylo překvapivé, Ústavní soud uvádí, že s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a po posouzení všech rozhodných skutečností, neshledal v postupu ve věci rozhodujících soudů v tomto ohledu žádné pochybení. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že rozhodnutí není nepředvídatelné, muselo-li být stěžovateli známo, že daná právní kvalifikace je možná a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svoji obranu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2804/10 dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Z principu právní jistoty a z totožného postupu orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti, jako je kupř. objektivní vývoj společenských podmínek dotýkající se daných skutkových situací, předvídatelná nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující divergentní postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva (srov. nález sp. zn. III. ÚS 252/04 in http://nalus.usoud.cz).

Při hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí je bez významu i námitka tvrzených neodůvodněných průtahů v řízení před soudem prvního stupně. Ústavní stížnost požadující vyslovení existence průtahů porušujících právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), je proto - jde-li o řízení v době jejího podání již skončené - nepřípustná podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Řečené jednoznačně vyplývá též z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy. Otázka délky řízení je totiž relevantní až pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 in http://nalus.usoud.cz).

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými obecnými soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. září 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.