IV. ÚS 315/12
IV.ÚS 315/12 ze dne 10. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelky I. K., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Mezibranská 19, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 922/2011-739 ze dne 9. 11. 2011, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 61 To 456/2009-712 ze dne 9. 3. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 1 T 50/2008-687 ze dne 18. 9. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 30. 1. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 1 T 50/2008, který si za účelem posouzení důvodnosti návrhu Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka byla rozsudkem obvodního soudu č. j. 1 T 50/2008-687 ze dne 18. 9. 2009 uznána vinnou trestným činem pojistného podvodu dle § 250a odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně byla stěžovatelka zavázána zaplatit poškozené Allianz pojišťovna, a. s., na náhradě škody částku 429.933,- Kč; se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Jednalo se o v pořadí třetí rozsudek obvodního soudu v této věci, neboť jeho předchozí rozhodnutí byla v odvolacím, resp. dovolacím řízení zrušena. Stěžovatelka podala proti rozsudku obvodního soudu č. j. 1 T 50/2008-687 ze dne 18. 9. 2009 odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením č. j. 61 To 456/2009-712 ze dne 9. 3. 2011 zamítl. Dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí městského soudu odmítl Nejvyšší soud usnesením č. j. 7 Tdo 922/2011-739 ze dne 9. 11. 2011 jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelka napadla posledně uvedená rozhodnutí obvodního, městského a Nejvyššího soudu ústavní stížností, v níž obsáhle zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy, jakož i argumenty, o něž opírala svou obhajobu. Stěžovatelka obecným soudům vytýkala, že rozhodly v rozporu se závazným názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v usnesení č. j. 7 Tdo 675/2010-665 ze dne 4. 8. 2010, jímž byl zrušen v pořadí druhý rozsudek obvodního soudu. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že k dopravní nehodě skutečně došlo, nicméně obecné soudy navzdory tomu v napadených rozhodnutích konstatovaly, že řetězová dopravní nehoda byla smyšlená. Stejně tak obecné soudy, opět v rozporu s předmětným usnesením Nejvyššího soudu, nedoplnily dokazování v tom směru, aby byla správně zjištěna výše škody, za níž stěžovatelka odpovídala, tzn. nezkoumaly, do jaké míry si stěžovatelka byla uvedení nepravdivých údajů vědoma. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 534/2011 ze dne 17. 5. 2011, z nějž vyplývá způsob stanovení výše škody v případě, že k dopravní nehodě došlo jinak, než jak ji pachatel popsal pojišťovně a policejnímu orgánu. Na skutečnost, že vozidlo bylo poškozeno už před dopravní nehodou, přitom stěžovatelka technika výslovně upozornila. Stěžovatelka dále vyjádřila přesvědčení, že její jednání nemohlo být kvalifikováno jako pojistný podvod ve smyslu § 250a trestního zákona, neboť nebyla účastníkem smluvního vztahu založeného předmětnou pojistnou smlouvu; tuto smlouvu totiž uzavřela osoba od stěžovatelky odlišná. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky, bylo vnitřně rozporné a nejasné, neboť v něm jednak bylo nesprávně uvedeno, že stěžovatelka byla uznána vinnou trestným činem pojistného podvodu dle § 250a odst. 2, 3 trestního zákona, ačkoliv jí obvodní soud uznal vinnou trestným činem pojistného podvodu dle § 250a odst. 1, 3 trestního zákona, a kromě toho v něm Nejvyšší soud odkazoval na své usnesení č. j. 7 Tdo 675/2010-665 ze dne 4. 8. 2010, ačkoliv následně dospěl k závěrům zcela opačným. Další pochybení obecných soudů spatřovala stěžovatelka v tom, že sice uvedly, že se jednání, které jí bylo kladeno za vinu, dopustila po dohodě s odděleně stíhanými M. N. a M. K.+, nicméně v rámci podřazení takto zjištěného skutkového stavu pod příslušnou právní normu soud prvního stupně ustanovení § 9 odst. 2 trestního zákona neaplikoval. Veškerá argumentace obecných soudů výpověďmi původně spoluobžalovaných, jakož i veškeré důkazy, z nichž je patrná souvislost jednání stěžovatelky s jednáním těchto osob, jsou dle jejího názoru zcela nepoužitelné, neboť směřovaly pouze k prokázání skutečnosti, že se předmětného trestného činu stěžovatelka dopustila ve spolupachatelství. Pokud však následně nebyla za spolupachatelství odsouzena, není zřejmé, za co a na základě čeho tedy ve skutečnosti odsouzena byla. S touto námitkou se Nejvyšší soud vůbec nevypořádal. Jelikož se nejednalo o spolupachatelství, je nesprávný rovněž výrok o náhradě škody, neboť je nepřípustné, aby škodu, která měla být poškozené způsobena vyplacením pojistného plnění stěžovatelce a původně spoluobžalovaným osobám, nesla pouze stěžovatelka sama. Ze všech těchto důvodů měla stěžovatelka za to, že vydáním napadených rozhodnutí byl porušen čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí obvodního, městského a Nejvyššího soudu svým nálezem zrušil.
II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelky se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a s právními závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a své závěry o vině stěžovatelky logicky a přesvědčivě zdůvodnily, přičemž se vypořádaly i se všemi relevantními námitkami obhajoby. Skutečnost, že Nejvyšší soud v rámci rekapitulace dovolání stěžovatelky namísto "§ 250a odst. 1, 3 trestního zákona" uvedl "§ 250a odst. 2, 3 trestního zákona", je zcela bez významu.

Jelikož Ústavní soud nezjistil existenci extrémního rozporu mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními ani mezi skutkovými zjištěními a z nich odvozenými právními závěry, nepříslušelo mu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Nejvyšší soud v usnesení č. j. 7 Tdo 675/2010-665 ze dne 4. 8. 2010 sám důkazy nehodnotil, nýbrž vycházel ze skutkového stavu zjištěného dle rozsudku městského soudu č. j. 61 To 456/2009-638 ze dne 21. 1. 2010 (k dopravní nehodě skutečně došlo, nicméně v menším rozsahu), který byl odlišný od skutkového stavu, jenž se stal v konečném důsledku podkladem pro rozhodnutí napadená ústavní stížností (dopravní nehoda byla fiktivní). Závěry obsažené v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, jichž se stěžovatelka dovolávala, proto na nyní projednávanou věc nedopadají.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě zopakovala svou obhajobu z řízení před obecnými soudy, s níž se tyto již v předchozím průběhu řízení dostatečně vypořádaly, a stavěla tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.