IV. ÚS 314/04
IV.ÚS 314/04 ze dne 3. 8. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky B., zastoupené advokátem JUDr. D.U., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2004, čj. 20 Co 61/2004-55, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2003, čj. 25 C 62/2003-41, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

I.

Ústavnímu soudu byl dne 10. 9. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. 12. 2003, čj. 25 C 62/2003-41, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit obchodní společnosti R., a.s. (dále jen "vedlejší účastnice") částku 3 148 547 Kč s příslušenstvím a uhradit náklady řízení. Stěžovatelka se rovněž domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 3. 2004, čj. 20 Co 61/2004-55, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrzeno. Proti výše uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka dovolání, které bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 1. 7. 2004, čj. 28 Cdo 972/2004-74, odmítnuto, neboť Nejvyšší soud shledal, že řešená otázka nemá po právní stránce zásadní význam a dovolací důvod dle § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), tak nebyl naplněn.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že soud prvního stupně zamítl stěžovatelkou navrhovaný důkaz výslechem účastníků, aniž by se v odůvodnění svého rozsudku s touto skutečností jakkoliv vypořádal. Stěžovatelka měla v úmyslu prostřednictvím výslechu účastníků, a to Ing. M.R., předsedy představenstva vedlejší účastnice, a J.H., jednatele stěžovatelky, prokázat existenci dohody mezi stěžovatelkou, jakožto nájemcem, a vedlejší účastnicí, jakožto pronajímatelem, o skončení nájmu ke dni 30. 6. 2001 a o tom, že se stěžovatelka zavázala nebytové prostory vyklidit a vedlejší účastnice se zavázala od 1. 7. 2001 nepožadovat nájemné. Obvodní soud tak porušil svou povinnost vyplývající z § 6 občanského soudního řádu, přičemž městský soud jako soud odvolací se v rozporu s účelem a zásadami odvolacího řízení, zejména v rozporu s ustanovením § 213 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, omezil na konstatování, že ústní dohoda je pro skončení nájemního vztahu zcela bezvýznamná, a to bez toho, že by důkaz sám provedl. Stěžovatelka měla dále za to, že obecné soudy posoudily její věc v rozporu s hmotným právem, a to konkrétně v rozporu s ustanoveními § 5 a § 8 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor"), a ustanovením § 560 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Tento rozpor spatřovala v tom, že obecné soudy nevzaly v potaz synallagmatickou povahu smlouvy o nájmu nebytových prostor, a nesprávně dovodily, že ani v případě, že by byla stěžovatelka ze strany vedlejší účastnice krácena na svém právu užívat předmětné nebytové prostory, nezbavilo by to stěžovatelku automaticky povinnosti platit dohodnuté nájemné.

Stěžovatelka odkázala na jí navrhovaný, nicméně neprovedený, důkaz výslechem účastníků a uvedla, že tímto důkazem chtěla mimo jiné prokázat, že nemohla předmětné nebytové prostory užívat. Dala proto Ústavnímu soudu ke zvážení, zda sám v souladu s § 81 a § 48 zákona o Ústavním soudu tento důkaz provede. Obecné soudy rovněž dle názoru stěžovatelky nedostály své povinnosti, obsažené v § 132 občanského soudního řádu, přihlížet ke všemu, co vyjde v řízení najevo, neboť zcela pominuly, že smlouva o nájmu nebytových prostor je neplatná z důvodu absence náležitostí dle § 3 odst. 3 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni 14. 11. 2000. Ve smlouvě totiž chybí vymezení doby, na níž se smlouva uzavírá, neboť údaj ve smlouvě uvedený byl neurčitý ("od 14. 11. do 31. 12. 2002"). Obecné soudy však přesto dovodily, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla dne 14. 11. 2000 v písemné formě platně uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor na dobu určitou. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek městského soudu ze dne 18. 3. 2004, čj. 20 Co 61/2004-55, a rozsudek obvodního soudu ze dne 9. 12. 2003, čj. 25 C 62/2003-41, zrušil.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Okresního soudu, sp. zn. 25 C 62/2003.

Obvodní soud ve svém vyjádření uvedl, že považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná, a to jak po stránce skutkové, tak po stránce právní. Městský soud poté sdělil, že v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 a § 211 občanského soudního řádu vyložil, z jakého důvodu neprovedl stěžovatelkou navrhovaný důkaz, přičemž se rovněž vyjádřil k procesnímu postupu soudu prvního stupně. Pokud jde o právní posouzení věci, Ústavní soud mnohokrát judikoval, že není třetí či čtvrtou soudní instancí a nepřísluší mu přehodnocovat závěry, k nimž dospěly obecné soudy, nejsou-li tyto závěry ve zjevném rozporu s ustáleným výkladem normy či v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními.

Zda taková situace nastala, ponechává městský soud na uvážení Ústavního soudu. Pokud jde o hodnocení důkazů, stěžovatelka neuvedla žádnou zásadní okolnost, pro níž by mohl Ústavní soud výjimečně skutková zjištění obecných soudů přehodnocovat. Městský soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Obdobný názor jako městský soud zastávala ve svém vyjádření rovněž vedlejší účastnice. Ta konstatovala, že nájemní smlouva měla písemnou formu a mohla být proto měněna pouze písemně. Důkaz výslechem účastníků, jenž navrhovala stěžovatelka, tedy nebylo nutné provádět, neboť ústní dohoda o změně či zrušení nájemní smlouvy by nebyla právně významná. Vedlejší účastnice dále uvedla, že není zřejmé, z jakých důvodů nemohla stěžovatelka předmětné nebytové prostory užívat, a že opuštění nebytových prostor stěžovatelkou nemohlo bez dalšího zakládat její právo neplatit nájem. V řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by stěžovatelka činila jakékoliv úkony směřující k upozornění vedlejší účastnice na existenci překážky v užívání pronajatých prostor a k požadavku na slevu z nájemného. Co se týče tvrzené neplatnosti nájemní smlouvy, stěžovatelka tuto námitku v řízení před obecnými soudy nevznesla. I kdyby však byla smlouva v části, obsahující údaj o době, na kterou je uzavřena, neplatná, byla by uzavřena na dobu neurčitou, což by stěžovatelku nezbavovalo povinnosti platit nájemné. Vedlejší účastnice je ovšem toho názoru, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit důkazy, tedy ani platnost či neplatnost předmětné smlouvy. I kdyby ovšem byla sama nájemní smlouva neplatná, stále by mezi účastníky platila smlouva ze dne 7. 1. 2000, dle níž má stěžovatelka povinnost hradit stejné částky. V závěru svého vyjádření vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a aby jí přiznal náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 80 644 Kč, resp. dodatečně specifikovanou, bude-li ve věci nařízeno ústní jednání.

Na výše uvedená vyjádření reagovala stěžovatelka replikou ze dne 12. 1. 2006, v níž uvedla, že jádro ústavní stížnosti spočívá v námitce, že obecné soudy nepovažovaly závazky vzniklé z nájemní smlouvy za synallagmatické a rozvedla v tomto smyslu argumentaci již obsaženou v ústavní stížnosti. Stěžovatelka konstatovala, že se vedlejší účastnice k této otázce vůbec nevyjádřila a městský soud vyslovil názor, že o porušení práva na spravedlivý proces by šlo pouze tehdy, kdyby byly právní závěry obecných soudů v rozporu s ustáleným výkladem normy.

Takový výklad však dle názoru stěžovatelky v současnosti neexistuje, proto měl být výklad právní normy proveden v souladu s přirozenými právními zásadami a měl respektovat hospodářský význam občanskoprávních vztahů. Formálním posouzením této otázky obecnými soudy došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

III.

Ústavní soud následně napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, týkajícími se existence její povinnosti uhradit vedlejší účastnici nájemné. Stěžovatelka se domáhala toho, aby Ústavní soud přisvědčil její interpretaci ustanovení zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, resp. občanského zákoníku, nicméně její ústavní stížnost byla v této části zcela prostá jakékoliv ústavněprávní argumentace. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že jestliže ústavní stížnost spočívá v pouhé polemice s právními závěry obecných soudů, a to zpravidla ve shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 63, str. 481 a násl.). Stěžovatelka přitom pouze zopakovala a rozvedla argumenty, s nimiž se již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a důsledně vypořádal. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud proto ani nepovažoval za potřebné provádět ve věci dokazování, jak ve své ústavní stížnosti navrhovala stěžovatelka.

Pokud jde o opomenutí, jehož se dopustil soud prvního stupně ve vztahu k návrhu na provedení důkazu výslechem účastníků, ani v tomto ohledu nelze stěžovatelce přisvědčit. Ústavní soud zastává ve vztahu k případům tzv. opomenutých důkazů názor, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Jak patrno, odvolací soud se k námitce stěžovatelky neprovedeným důkazem zabýval a konstatoval, že s ohledem na právní posouzení věci a z něj vyplývající nedostatečnou vypovídací potenci tohoto důkazu nebylo jeho provedení nezbytné. Odvolací soud se tak ústavně konformním způsobem s námitkou stěžovatelky vypořádal.

Tvrzenou neplatností předmětné nájemní smlouvy se pak Ústavní soud, s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, nemohl věcně zabývat, neboť stěžovatelka tuto námitku v řízení před obecnými soudy neuplatnila a platnost nájemní smlouvy nikterak nezpochybňovala. Byla-li stěžovatelka přesvědčena, že skutková zjištění obecných soudů jsou v tomto ohledu nesprávná, nic jí nebránilo, aby tuto námitku vznesla již v řízení před obecnými soudy. Jestliže tak neučinila, nemůže se domáhat nápravy cestou ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Náklady řízení Ústavní soud vedlejšímu účastníkovi nepřiznal. Podle § 62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, platí totiž zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak.

Odstavec 4 téhož paragrafu sice stanoví, že Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Vzhledem k odstavci třetímu je však třeba toto ustanovení vykládat restriktivně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 1995, sp. zn. I. ÚS 142/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 45, str. 11 a násl.). V souzené věci Ústavní soud neshledal náležitý důvod, aby se od této obecné zásady odchýlil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. 8. 2006

Vlasta Formánková předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.