IV. ÚS 3129/11
IV.ÚS 3129/11 ze dne 11. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Chodská 30, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. května 2011 č. j. 6 To 208/2011-112, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. května 2011 č. j. 6 To 208/2011-112 bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. prosince 2010 č. j. 2T 128/2010-84, jímž byl stěžovatel shledán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1) písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, přičemž výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.

3. Stěžovatel ústavní stížností napadenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem vytýká, že se v něm odvolací soud nevypořádal s jeho návrhem na doplnění dokazování a s jeho námitkami k právním závěrům učiněným soudem prvního stupně. Odvolací soud podle názoru stěžovatele nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád" nebo "tr. ř."), a důkazy nehodnotil v jejich souhrnu. Nepřipustil, že při zasílání rozhodnutí Odboru dopravních přestupků, Oddělení správního řízení Magistrátu hl. m. Prahy mohlo dojít k pochybení, v jehož důsledku stěžovatel obdržel pouze složenku a nikoliv samotné rozhodnutí obsahující zákaz řízení motorových vozidel, s nímž tak nebyl seznámen. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje i na některá další pochybení Magistrátu hl. m. Prahy, s nimiž se již dříve setkal v situaci, kdy byl jeho řidičský průkaz evidován jako neplatný. V návaznosti na svědecké výpovědi pracovníků odboru dopravních přestupků Magistrátu hl. m. Prahy Ing. M. H. a Mgr. M. H. ke způsobu vypravování poštovních zásilek stěžovatel navrhoval výslech pracovníků spisové služby, kteří zajišťují vlastní kompletaci obálky. Výslech těchto pracovníků mohl podle názoru stěžovatele vnést do věci jasno, odvolací soud však návrh na doplnění dokazování bez řádného odůvodnění neakceptoval. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak podle stěžovatele nesplňuje požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 věty druhé trestního řádu. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že ve smyslu zásady in dubio pro reo nemusel nedoručení předmětného rozhodnutí obsahujícího zákaz řízení motorových vozidel prokazovat a ke zprošťujícímu výroku postačovalo, že nebyly vyvráceny důvodné pochybnosti panující o obsahu doručované zásilky. V závěru ústavní stížnosti proto stěžovatel s ohledem na zásah do jeho práva na spravedlivý proces navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil.
II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 2T 128/2010.

5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s právními závěry rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a v podaném odvolání a s níž se již odvolací soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Stěžovatel se tak domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení jeho závěrů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Uvedeným postupem staví stěžovatel Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.

6. Podstatu ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele k hodnocení provedených důkazů. K těmto jeho námitkám Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i námitky neprovedení důkazu výslechem pracovníků spisovny a námitky, že hodnocení důkazů odvolacím soudem nebylo provedeno v jejich souhrnu.

7. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

8. Ze spisového materiálu Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování opravňující soudy rozhodnout. Soud prvního stupně se velmi pečlivě zabýval všemi skutkovými okolnostmi posuzované věci, zejména pokud jde o doručení předmětné poštovní zásilky s rozhodnutím o přestupku, jímž byla stěžovateli uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel. Svědeckými výpověďmi pracovníků odboru dopravních přestupků Magistrátu hl. m. Prahy Ing. M. H. a Mgr. M. H. byl podrobně popsán postup při vypravování poštovních zásilek, včetně činnosti pracovnic spisové služby a podatelny. K poskytnutému obsažnému výkladu se stěžovatelem navrhovaný výslech pracovníků spisovny jevil obecným soudům jako nadbytečný. Oba obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně a logicky vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, což se vztahuje i k vyvození právního závěru stran doručení předmětného rozhodnutí obsahujícího zákaz řízení motorových vozidel. Významnou důkazní okolností byla v této souvislosti celková váha předmětné zásilky 32 g, jež byla zaznamenána v poštovním podacím archu. Váha zásilky obsahující jen poštovní poukázku by musela být výrazně nižší (viz č. l. 86-87, 113-114).

9. Ústavní soud ze spisového materiálu nezaznamenal, že by obecné soudy vyložily učiněná skutková zjištění v neprospěch stěžovatele, přičemž obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jehož má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat.

10. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí jako závažný nedostatek napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nedostatek odůvodnění, proč odvolací soud neprovedl stěžovatelem navrhovaný předmětný důkaz, pak Ústavní soud dospěl k závěru, že způsob vypravování poštovních zásilek Magistrátem hl. m. Prahy byl v řízení vyložen v dostatečné míře. Ke stěžovatelem v této souvislosti tvrzenému zásahu do jeho práv Ústavní soud uvádí, že úkolem Ústavního soudu není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již stěžovatelem tvrzená či skutečná procesní pochybení obecného soudu spočívající v oblasti jednoduchého práva, ale posoudit samotné řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, kdy již nezbývá než vyslovit, že došlo i k porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod. O takový případ se však podle přesvědčení Ústavního soudu v posuzované věci zjevně nejedná a každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu nad rámec stanovený Ústavou a zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud by v takovém případě de facto nahrazoval činnost obecných soudů.

11. Stěžovatel pro svůj nesouhlas se závěry obecných soudů neuvádí prakticky žádné relevantní ústavněprávní argumenty, jimiž by se mohl Ústavní soud zabývat, a které by přisvědčovaly stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

12. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.