IV. ÚS 3128/12
IV.ÚS 3128/12 ze dne 16. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Zdeňka Mezery, právně zastoupeného advokátem JUDr. Ladislavem Košťálem, Na Riviéře 123, Zbečno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 č. j. 29 Cdo 2321/2011-118, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2011 č. j. 7 Cmo 301/2010-100 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2010 č. j. 13 Cm 985/2008-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

stavnímu soudu byl dne 15. 8. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

V řízení před obecnými soudy byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit navrhovatelce, tj. Moyo Holding, a. s., částku 305.928,- Kč s příslušenstvím. Důvodem byla ta skutečnost, že navrhovatelka byla akcionářkou společnosti Masokombinát Příbram, a. s., a vlastnila 3.642 kusů akcií o jmenovité hodnotě 1.005,- Kč. V roce 2005 mimořádná valná hromada rozhodla o přechodu vlastnického práva k účastnickým cenným papírům minoritních akcionářů na hlavního akcionáře - stěžovatele. I přes zveřejněné výzvy k předložení akcií vedlejší účastnice akcie nepředložila a tyto byly posléze společností prohlášeny za neplatné. Obecné soudy tak v rámci soudního řízení řešily mimo jiné otázku, kdo je povinen zaplatit protiplnění za přechod vlastnického práva k akciím vedlejší účastnice na hlavního akcionáře za situace, kdy vedlejší účastnicí nepředané akcie byly v rámci procesu výkupu účastnických cenných papírů prohlášeny za neplatné, zda ji má hlavní akcionář nebo společnost. Stěžovatel je oproti obecným soudům toho názoru, že tato povinnost stíhá zásadně společnost a nikoli jeho, jakožto hlavního akcionáře, neboť k tomu není pasivně legitimován. Stěžovatel přitom vychází z ustanovení § 214 odst. 4 a 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obz"). Naopak Nejvyšší soud uzavřel, že na předmětný případ dopadá právní úprava obsažená v ustanovení § 183m odst. 3 obz. Podle stěžovatele obecné soudy ve věci jen obecně konstatují, že institut výkupu účastnických cenných papírů je vztahem mezi akcionáři, aniž by však tento vztah blíže specifikovaly. Svou podstatou je zjevné, že se jedná o vztah synalagmatický, kdy na straně hlavního akcionáře vzniká vlastnického právo k účastnickým cenným papírům menšinového akcionáře a současně povinnost zaplatit za tyto cenné papíry protiplnění (nikoli ovšem přímo menšinovému akcionáři, ale prostřednictvím obchodníka s cennými papíry nebo banky nebo spotřebního a úvěrního družstva) a na straně menšinového akcionáře vzniká právo na zaplacení protiplnění a současně pozbývá vlastnického právo k jím dosud vlastněným účastnickým cenným papírům. Za situace, kdy vedlejší účastník nepředal společnosti akcie, které rozhodnutím valné hromady přešly na stěžovatele, nemůže vedlejšímu účastníku vzniknout nárok na zaplacení protiplnění přímo vůči stěžovateli. Jestliže společnost v důsledku nesplnění povinnosti vedlejšího účastníka předat společnosti akcie, byla nucena tyto akcie prohlásit za neplatné a vydat stěžovateli akcie nové, pak to není vedlejší účastník, kdo poskytl stěžovateli hodnotu, proti které je stěžovatel povinen zaplatit protiplnění, ale je to společnost, které stěžovatel peněžní prostředky potřebné k zaplacení protiplnění složil.

Z výše uvedených důvodů pak dle náhledu stěžovatele došlo rozhodnutími obecných soudů k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

V předmětném případě se stěžovatel domáhá typicky přezkumu aplikace jednoduchého práva, k jehož výkladu však Ústavní soud není příslušný. Z hlediska Ústavního soudu je podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy v rámci svých odůvodnění uvedly, z jakých zákonných ustanovení ve svém rozhodování vyšly a jakým způsobem je v konkrétním případě vyložily a následně aplikovaly. To, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, ještě samo o sobě neústavnost rozhodnutí nezpůsobuje. Z ústavněprávního nadhledu se v podstatě jedná toliko o věc upravující určitým způsobem právní a majetkové poměry mezi původním a stávajícím akcionářem. Namítá-li stěžovatel, že ve prospěch dotčené společnosti již složil peněžní prostředky, které byly určeny k zaplacení protiplnění za předmětné akcie, je na jeho zvážení, jaké právní kroky podnikne k tomu, aby se vrácení těchto peněžních prostředků domohl zpět.

Dle náhledu Ústavního soudu lze postup obecných soudů a odůvodnění jejich ústavní stížností napadených rozhodnutí považovat za ústavně konformní.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.