IV. ÚS 312/04
IV.ÚS 312/04 ze dne 28. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 312/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele I. D., zastoupeného advokátem Mgr. U. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 4. 2004, č.j. 7 Nt 705/2003-32, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004, č.j. 9 To 211/2004-41, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 9. 9. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 13. 4. 2004, č.j. 7 Nt 705/2003-32, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004, č.j. 9 To 211/2004-41.

Výše uvedenými usneseními obecných soudů mělo údajně dojít k zásahu do základních lidských práv a svobod, jež jsou stěžovateli garantovány Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 36 a násl. Stejně tak došlo údajně k zásahu práv chráněných čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o ÚS).

II.

Stěžovatel, I. D., byl trestním příkazem Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 8. 2002, sp. zn. 2 T 489/2002, odsouzen v souladu s ustanovením § 235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ") k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odložením na zkušební dobu dvou let.

Skutkovou podstatu trestného činu vydírání měl stěžovatel naplnit tím, že ve spolupachatelství dle ustanovení § 9 odst. 2 TZ s R. B. vymáhal od poškozeného Jana Rejžka úhradu dluhu ve výši 6.000,- Kč.

Opravný prostředek proti citovanému trestnímu příkazu podal stěžovatel opožděně. Obecné soudy dovodily, že se tak stalo až v časové souvislosti s trestním stíháním pro další trestnou činnost, pro niž byla na stěžovatele v roce 2002 uvalena vazba.

Přípisem ze dne 25. 5. 2003 podal stěžovatel u Okresního soudu v Mělníku návrh na obnovu řízení s tím, že svědci, jež byli slyšeni v předchozím řízení, vypovídali pod nátlakem Policie ČR. Ve svém návrhu na obnovu řízení stěžovatel uvedl, že změněná tvrzení svědků představují nové skutečnosti soudu dříve neznámé a odůvodňují jiné rozhodnutí o vině a trestu. Z uvedeného stěžovatel dovodil, že jsou v jeho věci splněny podmínky obnovy řízení tak, jak je staví ustanovení § 277 a násl. TŘ.

Okresní soud v Mělníku ve veřejném zasedání vyslechl navržené svědky, načež ve svém zamítavém usnesení ze dne 13. 4. 2004, č.j. 7 Nt 705/2003-32, dospěl k závěru, že výpovědi svědků jsou účelové a nevěrohodné. Stejně tak se s názorem okresního soudu ztotožnil i Krajský soud v Praze, jež svým usnesením ze dne 31. 5. 2004, č.j. 9 To 211/2004-41, zamítl stížnost stěžovatele, jíž brojil proti citovaném rozhodnutí Okresního soudu v Mělníku.

III.

K předmětné ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení, Krajský soud v Praze a Okresní soud v Mělníku. Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli na vědomí.

IV.

Ústavní soud se zabýval předmětnou ústavní stížností a po zvážení právních a skutkových okolností případu dospěl k závěru, že není důvodná.

Obecné soudy vycházely v řízení o povolení obnovy řízení z ustanovení § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TŘ"), podle něhož může být obnova trestního řízení povolena jen tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o uloženém trestu. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku tehdy, jestliže tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti, aniž by je hodnotily bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 TŘ.

Jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se zabývaly všemi relevantními skutečnostmi, načež dospěly k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dány nejsou. Okresní soud v Mělníku vyhověl důkazním návrhům stěžovatele a vyslechl navrhované svědky, jež ve srovnání se svědeckou výpovědí učiněnou v předchozím řízení své výpovědi změnili ve prospěch stěžovatele. Obecné soudy ve vztahu k nově provedeným svědeckým výpovědím dospěly k závěru, že se jim tyto nejeví natolik přesvědčivé, aby bylo možno povolit obnovu řízení. V odůvodnění svých usnesení pak oba soudy srozumitelně a logicky vysvětlily z jakého důvodu nepovažují nově provedené svědecké výpovědi za věrohodné.

V souvislosti s hodnocením důkazů, jež provedly obecné soudy, Ústavní soud připomíná, že článek 36 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, zaručuje právo na spravedlivé řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny a vyhodnoceny důkazy. Nestanoví však jakákoli pravidla pro určení přípustnosti důkazů nebo způsobu, jímž důkazy mají být posouzeny. Je na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy, nýbrž pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, což se v předmětném případě nestalo (k tomu srovnej též nález IV. ÚS 570/2003 a usnesení III ÚS 62/04, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek č. 33. Vydání 1. Praha : C. H. Beck 2005). Pokud uvedené principy platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. Postup obecných soudů v řízení o povolení obnovy řízení pojatém jako celek při posuzování nově navržených důkazů, jak byl shora popsán, nelze hodnotit jako postup, jenž by překročil meze ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zpochybňovat, že stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti nezakládají důvod pro povolení obnovy řízení.

Z výše uvedeného plyne, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. 11. 2005

Michaela Židlická předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.